Minulý týden opět vypadl ze skříně naší minulosti jeden nepěkný kostlivec.

Horliví úředníci ministerstva financí zapomněli, jaká že doba panovala v roce 1954. Tehdy stát rozkulačil jednu selskou rodinu z Mladoboleslavska a navíc jí vyměřil zemědělskou daň. Tu vyhnaný sedlák nezaplatil a ona dodnes visí na jeho domě jako dluh. Úředník je sice ochoten odpustit penále za desítky let, původní daň ale požaduje.Byla to hrozná doba. Jeden den měl člověk velký statek, na němž poctivě hospodařilo třeba i deset pokolení jeho rodu. Druhý den přišli představitelé místní bolševické moci, často lenoši a ožralové, a označili udřeného sedláka za kulaka či hezky česky za vesnického boháče. Dali jemu a jeho rodině čtyřiadvacet hodin na sbalení potřebných věcí na jeden vůz a pokyn na vystěhování stovky kilometrů daleko se zákazem návratu. Takto byly vystěhovány tisíce rodin, téměř v každé větší vesnici minimálně jedna.
Ano, po Listopadu 1989 jim stát vesměs jejich statky vrátil. Rozpadající se, zplundrované, vybydlené. Ale satisfakci za nedobrovolné vytržení z rodné vsi, za přeseknutí kořenů, za ponížení a vyhnání nedostali žádnou.
Ministerský úředník formálně nepochybil. Když jsme v roce 1989 říkali, že nejsme jako oni, bez větších debat a výraznějších protestů jsme převzali bolševické zákonodárství se všemi závazky v předchozí době učiněnými. Kromě nesporných výhod typu právní jistoty obyvatelstva to s sebou ovšem logicky neslo i kontinuitu takových šikanózních opatření. Zdaleka ne na všechny se pamatovalo při nápravě křivd. Vyměřená zemědělská daň, která se netýká pouze oné jedné rodiny, ale více jak pěti set dalších, tu zůstala.
Prohlášení ministra financí Kalouska, že je připraven daně všem postiženým kulakům odpustit, když o to požádají, je chvályhodné. Měl by ale jít mnohem dál. Proč by měli postižení žádat o prominutí? Nic neudělali. Viníkem je jednoznačně náš stát – a máme-li kontinuitu, tak to nelze odbýt mávnutím ruky, že to byl stát komunistický. Pořád je to tentýž stát. A říkáme-li v zákoně o protiprávnosti komunistického režimu, že šlo o režim zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, měli by se jít dnešní státní představitelé někdejším kulakům omluvit.
A nejen za ni. Měli by jít požádat o odpuštění. Vždyť pro mnohé sedláky bylo vyhnání a zákaz návratu srovnatelné s doživotním vězením. Když kontinuita, tak se vším všudy. A s poučením pro všechny státní úředníky pro příště, že v letech 1948-1989 mělo u nás právo se spravedlností jen máloco společného.
Autor působí v Centru
pro studium demokracie a kultury
Otištěno v Rovnosti  7/4