V politice se předseda občanských demokratů Mirek Topolánek naučil mnohému. Například to, že nejlepší obranou je útok. Tento pocit člověka napadl, když Topolánek po šesti letech v čele občanských demokratů vyzval k očistě ODS

 a prohlásil, že bez zlepšení jejího fungování už nemůže v prosinci kandidovat na předsedu. Přitom většina kritických momentů v životě této strany je spojena s postupy, které jako šéf strany sám posvětil nebo alespoň toleroval.

Začít by se například mohlo u diskusí o myšlenkovém vyprázdnění této strany. Minimálně od roku 2005 převzal Mirek Topolánek režii všech kongresů ODS a v rozporu s dosavadní svobodomyslnou tradicí, sahající do dob Občanského fóra, ji změnil k nepoznání. V prvé řadě šlo o odlišně postavený program jednání, kde byly zcela na okraj vytlačeny diskuse o politické strategii, což je běžná součást sjezdů všech politických stran.

Kongresy byly také situovány do prostředí, kde jednotliví delegáti neseděli u pracovních stolů podle krajů, ale byli atomizováni tu v muzikálovém divadle, onde zase v potemnělém sále Žofína. O co méně bylo diskuse, o to více křižovaly pódium lasery a světelné efekty. Na posledním setkání tohoto typu pak k delegátům nebyli připuštěni novináři, což zapadlo do nové tradice kongresů.

Hned po svém nástupu do funkce předsedy ODS přestal Mirek Topolánek svolávat tradiční ideové konference. Teprve v roce 2007, po nátlaku některých delegátů ze Středočeského kraje, byly znovu obnoveny. Na rozdíl od předchozí éry byly pro novináře uzavřené a nikdo nesměl vystoupit v plénu, jen v izolovaných pracovních skupinách. Jeden delegát v zoufalství nad tímto přístupem vzal kytku z předsálí a pod legendou, že ji nese předsedovi ODS, se dostal k mikrofonu, kde mohl říct pár vět.

Tato úsměvná historka o lecčems vypovídá.

Především o tom, že nový způsob komunikace uvnitř ODS je obrazem samotného Mirka Topolánka, kterého debaty o programech a strategiích vrcholně nebaví. Současně je od aféry Kořistka mimořádně nedůvěřivý vůči svému okolí a každý náznak kritiky je u něj spojen s paranoidním pocitem, že po něm někdo v něčích službách jde, v čemž ho utvrzuje jeho nejbližší okolí.

Jestli se Václavu Klausovi přičítá k tíži výrok, že transformace skončila, působil stejně destruktivně výrok Mirka Topolánka, že stejně nevěřil ekonomické části volebního programu ODS.

Když pak média mnohokrát popsala postupy jeho nejbližšího okolí, pro něž je politika jen byznysem prováděným jinými prostředky, vedlo to ve spojení s programovou rozvolněností ke dvojímu efektu. Politici na středním článku ODS přestali mít zájem na korigování centrální politiky, stáhli se do krajů a přizpůsobili se hrám bez hranic, kde provize provizi myje. Celostátní politika ODS tak fakticky přestala existovat.

Od svého zvolení koncem roku 2002 se Mirek Topolánek opírá o skupinu politiků a podnikatelů ze severozápadních Čech. Právě v severozápadních Čechách, ale i v některých částech Prahy vznikl nový fenomén takzvaných žoldáků. V devadesátých letech si každá strana zažila nástup mrtvých duší, tedy účelových členů, kteří měli vytvářet umělé většiny před různými nominačními konferencemi. V posledních letech se v severozápadních Čechách (a postupně i v dalších krajích) dostali do vedení orgánů ODS přímo podnikatelé, kteří zahájili masové nábory členů ve vlastních firmách. Během několika let vzrostla členská základna z dvaceti na třicet tisíc, přičemž realistický odhad je, že dva až čtyři tisíce z nich tvoří právě tito žoldáci.

Toto všechno zůstane odkazem Topolánkovy ODS, k jejíž očistě a přebudování nyní vyzývá sám její tvůrce.

Bohumil Pečinka, komentátor týdeníku Reflex

http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=219&r=nazorya&c=1048486