Volil jsem Ratha kvůli poplatkům, řekl mi přítel ze středních Čech, jinak volič liberálů. Poplatky ho však vytočily natolik, že dal hlas muži, který je mu jinak víc než protivný. Proč? „Poplatky jsou elementárním porušením rovnosti ve zdravotnictví,“ pohoršoval se.

Milý příteli, žádná rovnost ve zdravotnictví neexistuje a neexistovala. Všichni krom zjevných či skrytých agentů CCCP (Svazu sovětských socialistických republik) přejeme panu prezidentu Havlovi brzké zotavení a pevné zdraví další desítky let. Jenže, bylo by svoláno dvacetičlenné konzilium kvůli plicím Josefa Špeka, nyní starodůchodce, bývalého průvodčího na dráze Kolín - Pardubice? Při vší úctě ke kapacitě a finančním možnostem motolské nemocnice si troufám vsadit menší domek proti třicetikoruně, že ne.

Václav Havel je první soukromník v zemi. Je člověkem, který by si zasloužil víc úcty, než jaké se mu dostává. Jenže v čem jsou z hlediska zdravotního zákona jeho plíce přednostnější než plíce Josefa Špeka? Konzilium si zaplatit nemohl. To se přeci nesmí. Někdo tedy usoudil, že významná osoba má mít významnější péči než osoba nevýznamná.

Pan Špek promine, ale je to tak.

Významnější péči má však nejen pan prezident Havel, nýbrž zcela jistě i příbuzní a známí lékařů. Divy a divové, jejichž tváře zahmyzují četná bulvární a i nebulvární média.

Miliardáři a multimilionáři. I když nezaplatíte ani korunu, ale jste miliardář, chovají se k vám prostě jinak než k chudáku Špekovi.

Tím nechci říci, že se k bývalému konduktorovi chovají ukrutně. Sice bez konzilia, sice poněkud hrubě, sice ho nechají někde hodinku či tři počkat, nic mu neřeknou, ale nejspíš mu opravdu pomohou, pokud na to mají peníze a čas.

Obojího však mají málo, protože strávíme děsně času vysedáváním v čekárnách. Pak doktorka řekne: „Sestři, napište opodeldok a nurofen na zmírnění bolesti.“ Na opodeldoku a nurofenu na zmírnění bolesti bez poplatku jsme závislí jako narkomani. A proto není skutečná rovnost, milý příteli.

Pohoršuje se i ministr Julínek za to, že byl vyhozen. Prý prosazoval vládní program a Topolánek ho bezcharakterně obětoval.

Milý pane Julínku, ano, prosazoval jste vládní program. Byl jste zdaleka nejlepší ministr zdravotnictví za posledních šedesát let. Vaše reforma dává smysl a podle mě je i humánní.

Jenže pokud i nadále skuhráte, usvědčujete se z toho, že jste z politiky pochopil pramálo. Třicetikoruny vzali nesčetní lidé jako „elementární porušení rovnosti“, ne jako pomoc těm nejméně šťastným, tedy lidem s těžkou nemocí. Můj přítel, který by, nebýt reformy, volil některou z koaličních stran, nevěří dobrým úmyslům. Vidí jen staré, životem uondané lidi, kterým je upíráno právo na lékaře a na lék.

Že to tak není?

Není.

Ale buď zaveďme diktaturu, nebo přesvědčme voliče.

I když nejsou voliči přesvědčeni, je nádherné, když máme ministry, kteří bojují do mrtě za svůj ideál.

Pokud vydají všechny síly a prohrají, neměli by plakat, když je vlastní přátelé nechají pro obveselení davu, abych citoval kolegyni, „přibít na vrata“. Království takových idealistů není z tohoto světa.

Topolánek vás musel obětovat, pane Julínku, jinak by šel sám.

Možná měl padnout s vámi, bylo by to skrz naskrz rytířské. Jenže vy jste opravdu nepřesvědčil mého přítele. Ten pořád věří, že až do zavedení třiceti korun panovala rovnost. Doufám, že se pan Havel brzy uzdraví a že mu naúčtují správně šedesát korun za každý den nemoci.

MFD20/1 str. A8