Mám strach z toho, co se děje v Egyptě. Mám strach o egyptskou polovinu své rodiny, o bratrance a sestřenice a o jejich děti.

Snad ani ne tak proto, že by se jim něco mohlo stát během protestů, na to jsou dost chytří a opatrní, aby se nevyskytovali tam, kde hoří barikády - bojím se o jejich budoucnost. A taky se bojím, že je možná už neuvidím, pokud režim Husního Mubaraka protesty neustojí a vlády nad nejmocnější arabskou zemí se chopí špatní lidé.

Mám nepředstavitelný strach z toho, že by se z Egypta, kolébky civilizace, stala hrozba pro naši západní civilizaci. Nebo pro jakoukoli jinou. Ať je Mubarakův režim jaký chce, jedno mu nelze upřít - pro žádnou zemi nepředstavuje vojenské nebezpečí. Naopak. Pro celý region je to s bezmála půlmilionovou armádou jediná záruka bezpečí.

Prozatím.

Na druhou stranu chápu nadšení mladíků vrhajících kamení po policii a armádě, pálících fotky prezidenta a volajících po svobodě. Kdo někdy byl v Egyptě mimo hranice letovisek a viděl skutečnou chudobu země, chápe to také. Řada nájemních domů je v havarijním stavu a kvůli extrémně nízkému regulovanému nájmu nejsou peníze na jejich opravy, největším a nejperspektivnějším zaměstnavatelem je stát a šedá ekonomika je jediná, která funguje. S ohledem na své příbuzné a miliony mladých lidí v zemi bych si moc přál, aby se tohle všechno změnilo a z Egypta se stala demokratická země, kde by všichni měli stejné šance vzdělat se, uspět a vycestovat. Problém je v tom, že teď to není dost dobře možné.

Připraveni jsou radikálové

Pokud protestující skutečně svrhnou ve jménu boje za svobodu svého prezidenta, splní polovinu svého plánu. Tu druhou, nastolení demokracie, nemají, zdá se, domyšlenou. V zemi neexistuje žádná stínová demokratická vláda, která by se chopila moci s přichystaným komplexním plánem na přeměnu země. Jediní, kdo jsou připraveni a dobře organizovaní, jsou islamisté z Muslimského bratrstva. A ať se tváří sebeumírněněji, já jim prostě nevěřím. A mladí a vzdělaní Egypťané, jejichž názory jsem měl možnost přímo či zprostředkovaně slyšet, jim nevěří také. To je ale asi tak vše, co mohou dělat.

Když se smíchá náboženství s politikou a byznysem, nikdy to nevede ke klidné a prosperující společnosti. Protestující chtějí sekulární Egypt, nikoli islámskou republiku, a chcete-li ještě někdy jet do této krásné země na dovolenou, doufejte, že se stane nějaký zázrak a přání studentů v ulicích se vyplní. Protože čím dál větší síla islamistů je v Egyptě zcela evidentní a náboženství se dostává tam, kde nemá naší optikou co dělat.

Nevěříš? Máš smůlu!

Jeden příklad za všechny: Proč, když v Egyptě zapředu rozhovor třeba s obsluhou restaurace a představím se, následuje otázka, zda jsem muslim? Když polknu první nával vzteku z toho, co je komu po mém vyznání, a odpovím, že ne, následuje dotaz - proč ne? Případně: „Co tě učil tvůj otec?“ Pokud řeknu, že ano, je všechno v pořádku, v tu ránu se stávám bratrem a dostává se mi lepšího zacházení než průměrnému hostu-cizinci. Má snad ve Vatikánu nárok na jiný přístup křesťan než hinduista? Nebo v Tel Avivu žid než křesťan? Podotýkám, že podobně hloupé dotazy jdou zpravidla od méně vzdělaných lidí, nicméně těch je v Egyptě požehnaně a právě na jejich podporu budou islamisté ve volbách spoléhat.

Když si v těchto dnech pročítám články o dění v Egyptě, říkám si, že jsem opravdu rád, že jsem tu zemi viděl ještě předtím, než na ulici začali umírat lidé, než státní aparát ukázal, že kvůli udržení moci je schopen cenzurovat internet a vypínat telekomunikační sítě, než vandalové ztratili úctu ke svým památkám i turistům, kteří je z velké části živí, a než oficiálně pozvedli svůj zelený prapor ti, kteří chtějí studentskou revoluci zneužít k vlastnímu mocenskému boji.

Při čtení událostí uplynulých dní jsem si jistý, že až pojedu do rodné země mého táty znovu, bude určitě jiná. Další dny rozhodnou, zda lepší, nebo horší.

autor je redaktor MF DNES