Hejtman nesouhlasí s Džamilou.

Bít, či nebít? Ne, nejedná se o hamletovskou otázku či gramatickou chybu v nadpisu. Otázka zda bít děti či přesněji řečeno dát či nedat výchovný pohlavek nebo plácnutí „přes ruce“ zaměstnává už nějakou dobu odbornou i laickou veřejnost. A člověk se někdy nestačí divit a právem se ptá: „Mluvíme skutečně vážně, nebo doháníme některé věci ad absurdum?“ Nejsem ministrem vlády České republiky pro lidská práva a národnostní menšiny ani psychologem, zabývajícím se výzkumem dopadu tělesných trestů na zdravý vývoj dětí a mládeže. Jsem jen obyčejným hejtmanem a také otcem tří, dnes už téměř dospělých synů. A jsem také bývalým vedoucím třiadvaceti táborů pro děti a mládež.
Snad tedy mám určité životní zkušenosti, opravňující mě k vyjádření názoru na uvedenou věc.

Jak ve svém osobním životě, tak také ve své funkci hejtmana rád používám „zdravý selský rozum“.
A ten mi říká, že vyhrožovat rodičům, kteří ve velké většině vychovávají své děti, jak nejlépe umí, zákonem a právním postihem, je holý nesmysl. Nemyslím si, že by takový zákon řešil skutečné týrání dětí.
To je třeba odhalovat pečlivějšími a důslednějšími lékařskými prohlídkami dětí, všímavostí okolí a podobně. Takové případy je pak třeba velmi přísně trestat. Ne trestat rodiče, kteří dítě plácnou pro jeho dobro. Rádoby řešení v podobě zákona by jen ochromilo a znejistilo rodiče, kteří mají rádi své děti, a právě proto, že je mají rádi, jim, v situaci, kdy je to potřeba, dají „jednu přes zadek“ či přes ruce.

Myslím, že většina normálních, láskyplných rodičů má stejnou zkušenost jako já - to znamená, že někdy dítěti nic nepomůže víc, než právě zmíněné plácnutí (které má ovšem daleko k hrubému bití a násilí). Nedovedu si představit, jak se matka či otec řvoucího malého človíčka pokouší svému malému vztekajícímu se potomkovi po dobrém domlouvat a vysvětlovat: „Ne, miláčku, do té silnice skutečně nemůžeš běhat“, „Na ta rozpálená kamna skutečně nemůžeš sahat“, „Tím kyblíčkem opravdu nemůžeš tlouct bratříčka a ostatní děti do hlaviček“ a podobně.

Má zkušenost mi říká, že v podobných situacích dítě skutečně potřebuje pevně a důsledně nastavit hranice a zvláště v raném věku nedokáže pochopit jinou komunikaci než právě tu doplněnou o výchovné plácnutí. Zákonem můžeme řešit různé věci a je správné, aby nás zákony chránily.

Je však také třeba, aby nás zdravý rozum chránil od nesmyslného vymýšlení zákonů, které by nejen byly k ničemu, ale přinesly by víc škody než užitku.

Ne nadarmo naši předkové říkávali známé úsloví „Aby nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil“... Jihomoravský kraj v současné době intenzivně pracuje na koncepci rodinné politiky a připravuje konkrétní kroky, jak pomoci rodinám, aby byly funkční, zdravé a spokojené. Jsem si naprosto jistý, že podporu nápadů tohoto druhu zcela jistě ve své koncepci mít nebude.

Stanislav Juránek,
hejtman Jihomoravského kraje

Mladá fronta DNES, 22. 5. 2008, rubrika: Brno a jižní Morava