Malé zamyšlení nad potápěčskou nehodou popsanou v rubrice Aktuálně pod názvem Smutná zpráva.

Když mne v roce 1999 kamarád Roman Vašina přitáhl k potápění, otevřel se mi nový svět, kterému jsem docela propadl. Propadl tak, že jsem zcela zavrhl zimní dovolené a nahradil je výlety do teplých vod. Pravdou je, že se na tom trochu podepsalo i operované koleno, kterému plavání prospívá víc než kristiánky, ale není to hlavní motiv.

Co je na tom potápění tak uhrančivé, ptáte se jistě. Každý potápěč má určitě svůj motiv, který ho táhne pod hladinu. Je tam všechno. Pohoda, romantika, pohyb v prostředí člověku nepřirozeném, relaxace, krása přírody, balzám na nervy v důsledku naprostého odpoutání od reality, aktivně prožitý volný čas, poznání jiného světa, dobrodružství, zajímavý sport a kamarádi jimž jste svěřil svůj život a oni vám. Netušil jsem, že potápění je tak kolektivní sport, při kterém poznáte řadu báječných lidí. Pod vodou, ale i pak nad ní je úplně fuk, zda jste univerzitní profesor, elitní chirurg nebo účetní.

Musíte absolvovat hodiny a hodiny teorie a tuto teorii neustále oživivat. Bez toho lézt do vody je jako když bez řidičáku vyrazíte autem do města. Naučíte se co znamená nárůst tlaku při sestupu do hloubky a co dělat, aby nenastaly potíže při výstupu. A také co dělat, když přesto nastanou.

Laik má představu, že potápěče sežere žralok či jiná obluda. Po 180 ponorech vím, že potkat žraloka je celkem vzácné a když už se to podaří tak ho tiše pozorujete a doufáte, že se s vámi nepotápí pitomec který ho nevyplaší a nezažene. Daleko větší nebezpečí představuje obyčejný ježek, na kterého můžete šlápnout, medůza, která vás může požahat nebo mušlička kterou dáte do kapsy a pak se ukáže, že to je smrtelně nebezpečná homolice.

Největším nebezpečím je neukázněný kolega, který nerespektuje pravidla dohodnutá nahoře - tzv. brífing - a dělá si dole co sám chce. Třeba trhá hloubkový rekord nebo chytá tvory za ocas (myslím ty mořské). Nejhorší je rychle k hladině stoupající jedinec, který zapomene vydechovat.

Potápění se stává hazardem, když se potápěč bez dostatečných zkušeností pustí do velkých hloubek, nebo do uzavřených prostor - například pod led, do jeskyně či dovnitř vraku. Potápění není adrenalinový sport. Kdo hledá čisté vzrušení, tomu doporučuji parašutismus nebo bungee jumping. Kdo se nechá vyprovokovat a jde na doraz, toho i malý problém dokáže tak vyvést z rovnováhy, že jej nedokáže vyřešit naučeným postupem a s chladnou hlavou. Zkušený potápěč, když vidí, že se přiblížil svým limitům, v klidu vycouvá - dobrý partner to spíše ocení a o špatného není co stát. Tak jako v ostatním životě, i v potápění platí, že nejhorší je srážka s blbcem.

Takže: potápění nebezpečné není. Nebezpeční jsou jen nezodpovědní jedinci.
Nebezpeční jsou neukáznění jedinci. Ale to neplatí jen pro potápění, že?

Přidávám pár žánrových foteček. Většinou mých, ale také jsem přidal pár od guru brněnských potápěčských fotografů Josefa Habrovce a také od Richarda Jaroňka, který už má jméno celosvětové. Mimochodem, v pátek proběhla na Nově dosud nepotvrzená zprávička, že  jeho výprava za tygřím do volné vody skončila pokousáním kameramana čtyřmetrovou samicí. Ani bych se nedivil, protože to, co Richard dělá ,hraničí s kaskadérstvím. Vím o čem mluvím, já s ním 2x byl.