Text, který poslanec Tlustý rozeslal médiím:

Události posledních dní mne nutí se vyjádřit. Mám na mysli naprosto nepřiměřené reakce některých svých spolustraníků a dalších osob k mému postoji ohledně takzvaných církevních restitucí. Záměrně uvádím termín takzvaných, neboť i vrcholoví představitelé KDU-ČSL přiznávají, že o restituce v pravém slova smyslu nejde, neboť tato zákonná předloha navrhuje vyplacení finančních náhrad vysoce převyšujících rozsah restitucí analogického majetku provedených vůči fyzickým osobám dle zákona o půdě.

Ve svých politických funkcích jsem se vždy snažil hájit zájmy nejen svých voličů, ale i celé veřejnosti, dnešní i budoucích generací mých spoluobčanů. Proto, a právě proto, jsem já a moji kolegové Juraj Raninec a Jan Schwippel kritičtí k této podobě předlohy tohoto zákona. Byl jsem na začátku 90tých let jedním ze spoluautorů zákona o půdě. Velmi dobře proto vím, jak politicky obtížné bylo téma navrácení majetku, který minulý režim násilně odebral původním vlastníkům. Přesto jsem se tehdy do této obtížné politické bitvy pustil. I dnes zastávám stejnou pozici. Co bylo prokazatelně a bez náhrady komunisty zcizeno, má býti navráceno. Ovšem s tím, že to není jen o politické vůli či dokonce politickém gestu. To nestačí. Je třeba dbát na formální a věcnou důslednost. Je třeba mít zcela přesnou představu co, jak, komu, proč a kdy se navrací. V opačném případě můžeme vyvolat nekonečný seriál soudních sporů.

Navrhovaný způsob narovnání vztahu stát - církve navíc neřeší téma odluky státu a církve, ba spíše naopak. Zaznamenal jsem v posledních dnech vedle kritických ohlasů na svůj postoj i nekonečné množství podpůrných ohlasů. Veřejnost započatou diskuzi na toto téma velmi pozorně sleduje. Pokud by například proběhlo nad tímto návrhem zákona referendum občanů ČR, pak by výsledek asi velmi nemile překvapil autory předlohy.

Vím, že v polovině 90tých let představitelé katolické církve odmítli debatu nad tématem asignací daní, což je model, který úspěšně funguje mimo jiné v Itálii a USA. Také vím, že v roce 2005 byla tehdejší vláda jen krůček od dohody s církvemi. Byla to vláda, v níž měli lidovci také své zastoupení (ostatně jako téměř vždy). Tehdy církve odmítaly naturální restituce a souhlasily s návrhem renty, která měla být 1 miliardu Kč ročně po dobu 50ti let (porovnejte prosím s 270 miliardami dle vládního návrhu). I proto nechápu argumenty, které říkají, že dnešní dohoda je oboustranně výhodným a jediným možným kompromisem. Jsem rovněž překvapen mimořádnou rychlostí, s jakou proběhla legislativní příprava této normy. Také slýchám, že vláda potřebuje klid na práci, že s kolegy údajně rozbíjíme nerozbornou jednotu vládní koalice.

Jako zkušený politik vím, že reálná politika je uměním všemožného, ale myslím, že by neměla být uměním všehomožného. Naši koaliční partneři prosadili téměř všechny své programové priority, se kterými vstupovali do voleb v roce 2006 a to na rozdíl a na úkor ODS. Obsadili mimo jiné klíčové pozice ve vládě, přesto jsme svědky projevů nekolegiality a neloajality vůči ODS. Projevilo se to i při volbě prezidenta ČR. Dobře si pamatuji na to, jak předseda KDU-ČSL demonstrativně volil kandidáta koalice Paroubek-Bursík. Je tedy přinejmenším pokrytecké, když tentýž pan Čunek volá po jakémsi dodržování jakýchsi dohod. Já opravdu nevím co má na mysli. Možná to vědí jiní. Škoda, že jsme před pokusem o hlasování ve sněmovně neabsolvovali důkladnou odbornou a politickou diskuzi nad konstrukcí tohoto zákona. Jsem přesvědčen o tom, že jsme si mohli ušetřit dnešní rozepře. To ovšem není problém můj a mých dvou kolegů, nýbrž někoho jiného.