Železná lady české justice, předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová, zaznamenala další vítězství nad mocí výkonnou. Po prezidentovi republiky uspěla ve sporu s ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem.

Ten na ni podal kárnou žalobu kvůli administrativnímu pochybení při vyúčtování prostředků ze státního rozpočtu, ale ztroskotal u kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci, a když se odvolal, utrpěl další porážku u kárného senátu Nejvyššího soudu ČR.

Iva Brožová hodnotila kárnou žalobu jako další útok moci výkonné na soudcovskou nezávislost. Zřejmě trpí paranoidní představou, že soudcovská nezávislost v sobě zahrnuje i právo nekontrolovaně a špatně hospodařit se svěřenými státními penězi. Soudit její počínání podle ní a kromě ní snad smí  – doufejme – až Poslední soud. Při nejmenším nevím o žádném jiném orgánu, který by dle jejího úsudku stál nad ní a směl hodnotit její počínání při výkonu funkce nejvyššího úředníka státní správy soudů na Nejvyšším soudu ČR. Již při vzpouře proti prezidentovi republiky paní předsedkyně prokázala, že si myslí, že pouze ona sama je oprávněna hodnotit správnost svého počínání a přiměřenost svého výkonu při činnosti ve státní správě soudu.

Bez ohledu na to si na základě poznatků z otevřených zdrojů soukromě myslím, že Iva Brožová se tentokrát nedopustila jednání, které by zasluhovalo kárnou žalobu. Zvláště, když Jiří Pospíšil propásl jiné, vážnější důvody ke kárnému postihu, např. její neetické mediální vystupování proti prezidentovi republiky. To ale není podstatné.

Jiří Pospíšil se k věci opakovaně vyjádřil tak, že žalobou chce přimět kárný soud, aby vymezil hranice odpovědnosti soudců – úředníků státní správy soudů a meze pravomoci ministra jako její hlavy. Není to z jeho strany zbytečná starost. Každý, kdo nese odpovědnost, má mít přiměřenou pravomoc, včetně práva zatočit s těmi, kdo odvádějí špatnou práci. Ministr, odpovědný za hospodaření s prostředky ze státního rozpočtu v resortu justice, by logicky měl mít pravomoc postihnout předsedy soudů jako úředníky státní správy za manažerská selhání. Paradoxně právě kvůli Ivě Brožové rozhodl Ústavní soud ČR, že nelze rozdělit pracovní náplň předsedy soudu na dvě od sebe oddělené složky – tu vlastní soudcovskou a výkon úřadu šéfa státní správy soudu. Všechny delikty předsedy soudu by tak měly podléhat rozhodnutí kárného senátu a ministr by měl maximálně právo podat kárnou žalobu. Není to logické a jak je zřejmé z rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud ČR tak do vztahu mezi ministrem a soudci - úředníky  státní správy soudů vnesl zbytečný chaos. Bohužel ministerstvo se podrobilo a promítlo názor Ústavního soudu ČR do  novely zákona o soudech a soudcích. Kdyby zůstalo zachováno rozlišení soudcovské a manažerské složky pracovní náplně předsedů soudů, Jiří Pospíšil by mohl projednat údajné administrativní pochybení Ivy Brožové v rámci kárné pravomoci, dané zákoníkem práce a nemusel by se dožadovat jejího postihu kárným senátem. Ovšem rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího  soudu ČR také není dokonalé: soud sice řekl, že ministr neměl právo kvůli manažerskému poklesku podat kárnou žalobu, ale o tom, jak se má případné provinění projednat, se nevyjádřil. Vznikl tedy bludný kruh: zbaven práva kárného stíhání předsedů soudů za manažerská pochybení nemá ministr spravedlnosti proti nim vůbec žádnou pravomoc a zůstává mu pouze odpovědnost, bez donucovacích prostředků vůči těm, za které jako jejich hlava odpovídá.

Kárné řízení proti Ivě Brožové odhalilo ještě další paradox uspořádání orgánů, jež mají vynucovat poslušnost soudců vůči zákonům a rozhodnutím nadřízených orgánů: nastala absurdní situace, kdy předsedkyni Nejvyššího soudu ČR soudili její podřízení. Ti by měli být z rozhodování o její žádosti automaticky vyloučeni z titulu možné podjatosti (ať kladné či záporné). Tento extrémní případ je dokladem správnosti názoru, že soudce a státní zástupce by měly vyšetřovat a soudit orgány, stojící úplně mimo resort justice, na ní zcela nezávislé.   

http://www.fragmenty.cz/iy408.htm