Petr Paulczyňski: homepage

Radary III

V posledním díle trojčlánku se podíváme na možnosti aktivní obrany proti otravným fotografujícím krabičkám.
Nejprve něco málo o oklamání prostředků, využívajících k pořizování obrazové dokumentace viditelného světla a případně blesku.

Svého času byly populární spraye na poznávací značky, které měly zvýšit odraznost tabulky a v případě fotografování s bleskem vést k lokální přeexposici a nečitelnosti značky na výsledné fotografii. Teorie je rozhodně správná, praxe bohužel ukazuje, že pouze pasivními prostředky dostatečně přeexposice spolehlivě dosáhnout nelze. Spray funguje jakž takž pouze v noci. Ani v noci pak není možno zaručit kompletní nečitelnost značky a jak jsme si řekli v minulém článku, k identifikaci vozidla většinou postačuje znalost fragmentu.
Oko za oko, blesk za blesk
Už Heinz Guderian ale věděl, že nejlepší protitankovou zbraní je tank a tento princip můžeme použít i my. Nejlepším prostředkem proti policejnímu blesku je blesk. Náš, namotnovaný na autě a vybavený optickým synchronisátorem. To je zařízení, které odpálí blesk poté, co zadetekuje jiný záblesk - často se používá ve fotografické praxi při fotografování s několika blesky, při montáži na autě bude logicky impulsem k odpálení blesk měřícího radaru. Bude-li na autě namontovaný blesk směřovat přibližně do směru, odkud se dá očekávat blesk policejní, způsobi takto odpálený blesk na fotografii buďto celkovou nebo alespoň lokální přeexposici. Blesk je možno namontovat například na "A" sloupek či lem kapoty, kde znemožní vyfotografování řidiče, praktičtější je ovšem umístění do nárazníku či masky poblíž poznávací značky. Pochopitelně je potřeba zvolit vhodné mechanické provedení, s pouhým přišroubováním blesku na auto si asi nevystačíme. Mírně problematické může být nastavení vhodné citlivosti synchronisátoru a funkce za plného denního světla nemusí být zcela spolehlivá, zejména za slunečného dne. Vhodné je nasměrovat parabolu blesku mírně vzhůru pro minimalisaci oslnění protijedoucích řidičů, ale není to kritické - typický fotoblesk je poměrně malý a na vzdálenost, na kterou jím může být zasažen protijedoucí řidič, není schopen způsobit celkové oslnění a výraznou ztrátu vidění - rozhodně je to menší zlo, než špatně dobastlené xenony na autě, na kterém nemají co pohledávat nebo i vlastní blesk policejního radaru. Alternativně je možno blesk zabudovat tak, aby směřoval na tabulku poznávací značky, tím se nebezpečí oslnění protijedoucích dále snižuje a za předpokladu, že blesk dostatečně osvětlí celou plochu tabulky, nebude to na úkor účinnosti.

Když blesk nestačí
V minulém článku jsme si ale řekli, že převážná většina modernějších zařízení nepracuje (pouze) s viditelným světlem. Daleko častěji se dnes setkáme se zařízeními, jejichž snímače pracují zčásti či zcela se světlem infračerveným. A protože infračervené světlo je pouhým okem neviditelné, má boj proti těmto prostředkům jednu obrovskou výhodu: za předpokladu alespoň trochu pečlivého provedení nejsou pouhým okem patrná ani protiopatření.

Nejjednodušším řešením je infračervený filtr (IR-blocking) na poznávací značce, případně na čelním skle. Propustí světlo viditelné, takže značka zůstává i nadále viditelná, v infračervené části spektra je ale nepropustný a vyfotografovat značku infračerveným snímacím prvkem je tedy nemožné. Opět je tu ale jeden háček - běžně dostupné levné infračervené filtry na samolepicí folii mají poměrně velký útlum i v oblasti viditelného světla - dle provedení 50-80%. Lidské oko sice jasy vnímá nelineárně, takže to není taková hrůza, jak by se mohlo zdát z pouhého čísla, ale i tak je tento filtr dost tmavý a není vyloučeno, že by si takto upravené poznávací značky někdo všiml. Na čelním skle je pak pravděpodobnost zjištění filtru už dost vysoká. Pokud se někdo pro vybavení čelního skla infračerveným filtrem přece jen rozhodne, možná by nebylo na škodu toto podpořit například lékařským osvědčením o nezbytnosti tohoto kroku vzhledem k nějaké vzácné oční či kožní nemoci ;-) Na pečlivosti majitele auta záleží, zda si dá práci s obstaráním lejstra od lékaře skutečného, či zda si celý papír vyrobí sám.

Zámožnější řidiči podobné věci řešit nemusí - nevadí-li jim větší investice, je možno zakoupit vynikající infračervené filtry s nízkým útlumem v oblasti viditelného světla, případně nechat příslušnou vrstvou rovnou potáhnout čelní sklo. S takto vybaveným autem pak není problém ani absolvování TK, cenu čtverečního metru kvalitního filtru či optické vrstvy na skle ale odhaduji na několik desítek tisíc korun. A samozřejmě důležitý dodatek na konec: tento princip nebude spolehlivě fungovat u zařízení, která dispnují (i) snímacím prvkem, pracujícím v pásmu viditelného světla.

Aktivní protiopatření v oblasti infračerveného světla jsou založena na podobném principu, jako výše zmíněný "antiblesk". Cílem je způsobit lokální přeexposici, případně donutit exposiční automatiku fotografujícího zařízení ke snížení exposice, majícímu za následek podexposici a nečitelnost většiny plochy snímku. Tento druhý princip se v praxi uplatní jen zřídka, protože exposiční automatika moderních záznamových zařízení se dokáže s lokálními světelnými extrémy docela dobře vyrovnat a jejich vliv na celkovou exposici potlačit. K celkové podexposici snímku je možno donutit pouze starší zařízení, pracující s primitivnější exposiční automatikou, podobnou té, která je k vidění v běžných fotoaparátech (tj. měření průměrem z celého obrázku, bodové a se zvýrazněným středem).

Posvítíme si na kameru
Prvním problémem, který je nutno vyřešit v každém případě, je vhodný zdroj infračerveného světla. Běžný smrtelník má v zásadě dvě možnosti - speciální infračervenou svítivou diodu a klasickou žárovku. Pokročilejší bastler by mohl sáhnout i po infračerveném laseru, ale to už je záležitost značně specifická a my se jí v tomto článku zabývat nebudeme. Rozhodeme-li se pro diody, je potřeba hledat mezi LED označovanými jako "Hi power Infrared", běžně používanými pro infračervená komunikační zařízení, případně přisvětlování u bezpečnostních kamer. Pochopitelně volíme diody s co největší světelnou intensitou a raději se širším vyzařovacím úhlem. Nevhodné jsou naopak diody, používané v dálkových ovladačích - intensita záření nebývá nejvyšší. Na trhu jsou i hotová infračervená světla (zejména pro bezpečnostní aplikace), z nichž některá je možno pro naše účely použít. Pozor je nutno dávat na to, že některé infračervené diody vydávají i viditelné světlo, většinou málo intensivní červené. Červené světlo nemá na přední části auta co dělat a pokud se někdo rozhodne tyto diody použít, je nutno doplnit je filtrem, který blokuje viditelné světlo a propouští pouze světlo infračervené. V opačném případě vzrůstá pravděpodobnost vzbuzení nežádoucí pozornosti příslušných státních orgánů.

Druhou alternativou je použití běžné žárovky. Tu si sice většinou kupujeme kvůli vyzařování viditelného světla, nicméně to tvoří pouze menší část toho, co žárovka vyzařuje. Značnou, přesněji řečeno převážnou, část vyzářené energie žárovka uvolňuje ve formě tepla a infračerveného záření. Chceme-li žárovku použít jako zdroj infračerveného světla, budeme chtít nějakou s co možná největším podílem infračerveného záření ve vyzařovaném spektru. Méně vhodné jsou tedy účinnější žárovky halogenové a to i přes svůj větší výkon a snadnější dostupnost. Podstatně vhodnější jsou žárovky klasické, například běžná automobilová žárovka typu Ba20d (35W) nebo starší dvouvláknová žárovka do hlavních světlometů. U těchto žárovek je možno mírným podžhavením docílit dalšího posunu vyzařovaného spektra směrem k jeho infračervené části, což je pro naše účely vrcholně žádoucí (za pokus by rozhodně stálo i použití 24V versí žárovek, i když tam už to podžhavení při napájení 12V bude asi příliš velké). Protože žárovky vždy vyzařují i ve viditelné části spektra, je bezpodmínečně nutné jejich dovybavení filtrem, blokujícím viditelné světlo a propouštějícím pouze světlo infračervené. Tyto filtry jsou naštěstí dostupné velmi snadno a jejich ceny se pohybují v rozumných mezích.

Volba mezi žárovkou a diodami je značně individuální. Diody jsou mechanicky odolnější, mají podstatně delší životnost i nižší odběr, jsou menší, takže je lze snadno montovat do nejrůznějších míst. Na druhé straně jsou poměrně drahé a jde o výrazně bodový zdroj světla, což znamená, že se jen těžko konstruuje vhodný reflektor a může být nutné použít větší počet diod. Světlo diod také pokrývá pouze relativně úzkou část infračerveného spektra. Některé diody mohou vyžadovat i speciální řídící elektroniku (i když tu není zpravidla velký problém koupit či zkonstruovat). Žárovky jsou mechanicky méně odolné, při jejich zástavbě je potřeba počítat s tím, že uvolňují i spoustu tepla, mají větší odběr - při jejich použití je však možno použít běžně dostupných reflektorů k vytvoření vhodného paprsku, jejich vyzářený výkon je také výrazně vyšší, pokrývají výrazně větší rozsah vlnových délek, je snadné je vyměnit v případě potřeby atd.

Máme-li světelný zdroj, zbývá pouze jedna otázka: Kam s ním. Podobně jako u fotoblesku se musíme rozhodnout, zda chceme bránit vyfotografování poznávací značky, obličeje řidiče, či obojího.

V prvním případě je třeba IR zářič umístit poblíž poznávací značky. Při použití žárovky jako zdroje je vhodným místem pro vestavbu například přídavný dálkový světlomet či mlhovka. Tyto prvky nebudí nežádoucí pozornost a v případě policejní kontroly je možno vydávat je za součást zařízení pro noční vidění (které je zrovna jako na potvoru vymontováno kvůli poruše). K funkčnosti stačí dovybavit reflektor infračerveným filtrem, vhodné je i natočení mírně vzhůru tak, aby paprsek infračerveného světla směřoval pokud možno přímo do směru, ze kterého se předpokládá pokus o fotografování.

Používáme-li svítivé diody, je tyto možno umístit například do rámečku poznávací značky (a následně přelepit folií, která propouští pouze infračervené světlo). Jednotlivé diody je možné a vhodné natočit do mírně odlišných směrů, což umožní pokrytí většího úhlu, je však nutno mít na paměti dostatečnou intensitu infračerveného světla, nutnou k dosažení žádaného efektu - jedna jediná LEDka na přeexposici plochy poznávací značky prostě nestačí a na snímku se objeví pouze jako jeden jasný bod.

Asi úplně nejlepším řešením by bylo zhotovení vhodného světlovodu, který by se ve desky umístil před poznávací značku a vyzařoval infračervené světlo pěkně z celé plochy. V praxi jsem tento princip zatím ověřoval pouze na pokusném malém exempláři, ale výsledky jsou poměrně slibné. Ke zhotovení takového světlovodu je třeba pouze vhodná deska z plexiskla či průhledného polykarbonátu o tloušťce od ca 3mm, do které z boční strany svítí zdroj záření. Následně je třeba zdrsnit čelní plochu světlovodu (například jemným brusným papírem). Na povrchovém zvrásnění bude pak docházet k lomu světla a jeho vyzařování kolmo na čelní plochu. Zdrsněním sice plast přijde o část své průhlednosti, při přiložení přímo na poznávací značku to ale nebude mít zásadní vliv na to, jak se bude značka jevit zvenčí.

Pro hrubou kontrolu efektu v průběhu instalace je možno používat fotoaparát či videokameru s CCD snímacím prvkem, ideálně doplněný infračerveným filtrem. Skutečné kamery či fotoaparáty na radarech budou sice o něco kvalitnější (proč, to je vysvětleno v prvním článku), nicméně pro základní představu tato metoda postačí.

Chceme-li zabránit vyfotografování obličeje řidiče, je vhodným místem pro umístění našeho infračerveného zářiče například sluneční clona či vrchní strana palubní desky. Pro tyto účely jsou jednoznačně vhodnější svítivé diody - montáž žárovek je problematická zejména kvůli jejich rozměrům a vyzařovanému teplu. Použití výše zmíněných žárovek s vyšším výkonem je v podstatě vyloučeno, v úvahu by připadaly snad pouze žárovky menší (5W či 10W, například sulfitové žárovky pro osvětlení poznávací značky). Světelné zdroje je vhodné směrovat podobně jako u vnějších reflektorů - tj. mírně vzhůru.

Na rozdíl od vojenských rušiček infračervených naváděcích systémů není potřeba emitované infračervené záření nijak modulovat. Policejní radar na rozdíl od protiletadlové řízené střely nedisponuje hlavicí s rotující excentrickou clonou před snímacím prvkem, ale více či méně dokonalým exposimetrem, v principu podobným exposimetru běžných fotoaparátů. Navádění střely trvá několik sekund, až několik desítek sekund, měření exposice a fotografování při měření rychlosti je záležitostí několika setin, maximálně desetin sekundy (při rychlosti 50 km/hod urazí auto za jednu jedinou sekundu přibližně 14 metrů, exposiční čas bude vzhledem k pohybové neostrosti jen těžko delší než ca 1/250 sec ), takže o nějakých korekcích či přizpůsobování nemůže být moc řeč. Vzhledem k tomuto velmi krátkému okamžiku a ještě kratší době exposice nesmí dojít k situaci, kdy na automobilu není aktivní ani jeden infračervený zářič. Pokud už si tedy někdo bude hrát s různě pulsujícími zdroji, je nezbytně nutné použít minimálně dva zářiče o dostatečné intensitě a při návrhu ovládacích obvodů dbát na to, aby za žádných okolností nedošlo k situaci, ve které jsou oba zářiče vypnuty.

Základní pravidla pro používání
Vzhledem k tomu, že pouhým okem je infračervené záření neviditelné, je možno jezdit s takovýmito protiopatřeními v permanentně zapnutém stavu. Existuje ale několik málo situací, kdy není zcela od věci zařízení vypntout. Předně je to překračování vnější hranice schengenského prostoru. Tyto hranice jsou vybaveny kamerami s OCR systémy a napojením na policejní databáze (údajně pouze na blakcklisty ukradených aut, v reálu se nejspíš ukládají informace o každém překročení hranic). Neschopnost kamery přečíst poznávací značku by téměř jistě přivolala nežádoucí pozornost pohraniční policie a to je přinejmenším zbytečná ztráta času. Podobné je to při vjezdu do důležitých objektů či oblastí se zvláštním bezpečnostním režimem. Určité opatrnosti je třeba dbát i při TK, protože prostory stanic jsou rovněž vybaveny kamerami a při nepříznivé shodě okolností by tak mohla být přítomnost zařízení odhalena, což by mohlo vést k nečekaným a nežádoucím komplikacím (byť v tomto případě nejspíš řešitelným pomocí finanční motivace zúčastněných).
Při eventuální policejní kontrole je repertoár možných postihů velmi omezený i v případě, kdy policie zářiče odhalí. Infračervené světlo se běžně používá pro systémy nočního vidění (například v automobilech Mercedes) a nepodaří-li se prokázat úmysl, je minimální naděje na postih podle dnes již legendárního paragrafu 3 odst 4 zákona č. 361/2000 ve znění zákona 411/2005. Používání infračervených prostředků nemůže postihovat ani ČTÚ podle zákona telekomunikačního, protože jakkoli zařízení vysílá, nejedná se o radiové vlny.

Převzato z :
http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2008011301
se souhlasem provozovatele webu.


zpět | tisk | poslat odkaz
Ohodnotit: 1 | 2 | 3 | 4 | 5, hodnoceno: 1507x, známka: 2.8
Kategorie: Nalezeno na webu
online: 18
návštěv:

Locations of visitors to this page blog.idnes.cz
odkazy
Václav Klaus
eStat.cz
Město Brno
Moderní Brno
   ODS
   ODS Brno
   
   
   
   
odjinud aktuálně

TOPlist