Ještě něco k sedmnáctinám ODS. Po víkendovém lidoveckém sjezdu článek jako vyšitý.

Nezávidím premiéru Topolánkovi současné vládnutí. Na první pohled nám sice vládne trojkoalice, ale přesněji by se mělo mluvit (prozatím) o šestikoalici. Vždyť počítejte se mnou: ODS, zelení, Čunkovo křídlo KDU-ČSL, Kalouskovo křídlo KDU-ČSL, poslanec KDU-ČSL Hovorka a tandem Melčák–Pohanka (a to vývoj ve Straně zelených pranic nevylučuje brzký vznik sedmi, osmi, devítikoalice). S těmi všemi se chtě nechtě musí projednat každé hnutí ve sněmovně, má-li mít naději na přijetí, přičemž každý se nějak oceňuje a vždy se platí nejméně nějakým tím kompromisem. Daňová reforma, tanečky kolem poplatků u lékaře či reforma zdravotnictví budiž toho příkladem.

A tak přání a očekávání občanů, vyjádřené jejich konkrétní volbou, jsou v realitě dramaticky posunovány a odpovídají pak zcela jiným volebním výsledkům. Volby jsou, jinak řečeno, anulovány a nahrazeny jinými, v zákulisí u stolu dojednanými výsledky. Pokud si ovšem myslíte, že by se v „pouhé“ trojkoalici vládlo lépe, vyvedu vás záhy z omylu.

Urvat si více, než na co mám nárok Začíná to už po volbách. Bez ohledu na volební výsledky přicházejí malé strany nikoliv s úmyslem společně založit akciovou společnost, ale vzorné socialistické družstvo: co člen, to stejný hlas, bez ohledu na výši vkladu. A pak „milostivě“ slevují ze svých maximalistických požadavků, ale vždy si klasickým vydíráním, vědomy si své potřebnosti, urvou podstatně více, než by odpovídalo jejich volebním výsledkům.

(A zatrhne-li se jim rázně jejich vydírání, kupříkladu „opoziční smlouvou“, propadnou nepříčetnosti a nazývají to koncem demokracie.) Seděl jsem osobně u několika sestavování vlád, a dobře tedy vím, o čem mluvím. Ještě dnes se mi při vzpomínce na umanuté vyjednávání Václava Bendy z tehdejší KDS rosí čelo a stoupá tlak (a to šlo o koaličního partnera předvolebního). Také Josef Lux v tomto vydírání velmi vynikal.

Během vládnutí se pak největší strana koalice opakovaně setkává s následným standardním postupem: znovu a znovu se otevírají (pod záminkou nespokojenosti členských základen menších koaličních stran s nedostatečným prosazováním volebních programů) již mnohokrát odsouhlasená kompromisní řešení, zpochybňuje se dikce vládního prohlášení a volá se po jeho revizi, při každém schvalování rozpočtu se tlačí na uloupnutí větší sumy k přerozdělování pro „vlastní“ ministerstva a veškeré nepopulární výstupy a dopady se házejí na největší, a tedy nejviditelnější stranu. A nějaký čas před volbami se pak malé strany zcela distancují od koaličního vládnutí (jen dobře prodatelné úspěchy si přivlastňují), přesně podle známého politického hesla „Nejsme jako my!“.

A nesmírně touží po způsobu vládnutí, po kterém kdysi tak toužil bývalý předseda KDU-ČSL Josef Lux (a nechápal, proč jej nechce Václav Klaus akceptovat, a moc ho kvůli tomu neměl rád): po volbách si rozdělme s nepřílišnými ohledy na volební výsledky silová a jiná ministerstva, obsaďme si je od sklepa po půdu svými lidmi a pak vládněme. A to bez toho, že by se kterákoliv strana pletla do toho, jak se přerozdělují peníze v „cizích“ resortech. A ve volebních kampaních na sebe moc neútočme, zvláště ne personálně. A takto soudržný kolektiv pak přece může bez problémů vládnout dvanáct, šestnáct, dvacet let... jako třeba lidovci a socialisté v Rakousku.

Obávám se však, že tento „ideál“ má před očima nejeden dnešní stranický předseda, a pokud se nezmění současný volební zákon, zcela reálně nám hrozí v praxi. (Koalice ČSSD + zelení + KDU-ČSL by se na takovém způsobu vládnutí domluvila pod patronací Jiřího Paroubka jistě v momentě, o tom ani chvilku nepochybuji…) A můžeme se záhy rozloučit s jakýmkoliv progresem, s jakýmikoliv nezbytnými reformami, s jakýmkoliv jasným, transparentním vládnutím: smrádek, ale teploučko je pak ideál vládnoucích „elit“. A hlavně tichounko po pěšině, žádné skandály, všechno pěkně zametat pod stůl…

Cesta ke změně je ovšem značně obtížná, neboť vedoucí přes ústavní změnu: dostatečně zvednout (třeba i postupně) kvorum pro vstup politických stran do Poslanecké sněmovny a nutit tak malé strany ke slučování, až nakonec přirozeně vznikne dvoustranný systém s jednou velkou stranou napravo a jednou nalevo. Více jich stejně není zapotřebí: stále totiž platí, že kdo říká, že není ani pravičák, ani levičák, je levičák. A debaty o přežité politické pravici a levici v moderním světě stejně rozdmýchávají převážně ti, kdo touží po vládnutí, a přitom dobře vědí, že se dostanou k moci jen a jedině po hřbetech velkých stran.