Petr Paulczyňski: homepage

Takoví jsme byli

„Byla jednou jedna … prasečí princezna…“ – „Prasečí princezna?“ – „No ano. Nepřerušuj jo?“ – „Hm, to bude divná pohádka.“ Poposedl jsem si na posteli a potí se mi ruce.

„Žila jednou jedna prasečí princezna. Hezká byla. Tlustá, s malilinkatýma očkama a krásným chlupatým hřebenem na zádech.“ Z postele se ozval dušený smích. „No a, tahle prasečí krasavice nebyla nikdy spokojená. Neměla ráda svoje poddané, protože vypadali přesně jako ona. Jako prasata. Všechny týrala a byla hrozně hloupá. A nikdo jí neměl rád. Nechala si proto pozvat vizážisty až z daleké srnčí republiky, aby jí udělali hezčí. Udělali jí liposukci,…“ – „Co je to liposukce?“ – „Eee..to ti vysajou tuk z celého těla. Taky jí oholili ty záda a na kopýtka nandali ozdobná cinkrlata.“ – „Pusou?“ – „Co?“ – „Ten tuk jí vysáli pusou?“ – „Ne. Ne pusou ne, takovou hadičkou s igelitovou taškou na konci.“ – „Fuj.“


„Jaký děti? Ty jsi ukradl nějaký děti? Takže už jsi se definitvně zbláznil. Hele, co se mě týče, buď jsi ze všeho strašně podělanej anebo zase až moc velkej vodvaz. V tom ti fakt neporadím.“ Poslouchám příval emocí v telefonu a poskakuju na špičkách. V Ningbu dnes mrzne. Položil jsem telefon, podrbal jsem se na hlavě, a tak trochu si povzdechnul. Někdo mě zatahal za rukáv. Otočil jsem se a podíval se do kulaté tvářičky. „Je mi zima.“ Dřepnul jsem si a vzal holčičku kolem ramen. „Já vím. Mně taky. Musíme počkat na bráchu a potom hned půjdeme ano?“ Dívka sklopila hlavu. Zvedl jsem ji do náruče a začal poskakovat a brumlat jako traktor. „Brm, brm. Už to bude. Jsme teď jako vojáci. Je to taková zkouška víš? Zvládneme to?“ Jane se na mě podívala a opřela mi drobné prstíky o bradu. „Tak jo…“ Brm, brm, brm, poskakuju pořád dokola jako duchem chudý. „Do prčic kde je ten kluk…“

Ten chlap tam dole, to jsem já. Stojím jako špatně vyřezaná socha před nádražím v Ningbo, z nebe padá drobný mrznoucí déšť a otravná šála se mi zasekává do vousů, takže občas vztekle pohodím hlavou. Nespal jsem tři dny. Ne, čtyři. Šedivé betonové budovy dávají depresi zcela nový rozměr. Dvě hodiny jsem si pokoušel koupit jízdenku u přepážky, protože terminály s anglickou dopomocí jsou mimo provoz. Všechny spoje jsou beznadějně vyprodané. Zahrabal jsem v kapse a vytáhl zmuchlanou krabičku od cigaret. Bez cigaret. K vzteku. Něco mě zatahalo za rukáv. Nadechnul jsem se, abych dal té facce trochu razance, když se někde zespoda ozvalo: „Dobrý den, jste Ježíš?“ Škubnul jsem sebou, jako kdyby mi někdo vsunul nečekaně sondu do oblasti rekta a otočil jsem se za zdrojem zvuku. Přede mnou stojí malá holčička s prstýnkovými vlásky a pohledem, který by rozpustil i Dolpha Lungrena na želé s cukříkovou fáší. Vrásky se mi přeskupily z pozice „rozhněvaný lidoop“ do sestavy „odevzdaný zlatý retrívr“, poklekl jsem chytil dívku za ramena a zasmál se.

No ano, jsou tu se mnou. Prý vystoupili nějak v Ningbo z vlaku a nedostaly se zpátky. V Ningbo. Co? Počkejte, nešilte. Cože? Kde jste vy? V Shanghaji??? To si děláte prdel? Co? Já? Rudolf…Ru..dolf..No, třeba. Všechno je vyprodané. Ano. Co? Moment…“ Otočil jsem se k dvojici, která se snažila držet co nejdál od telefonu. „Máte nějaký prachy?“ Hlavy se zakroutily ve výmluvném gestu. Stáhnul jsem rty. Hm. „Ne, nemají. Co? Nevím. Ano. Nemají. Peníze no, nemají.      Do vlaku je dnes nedostanu. Všechno je vyprodané. Ano. Zůstanou se mnou, nemějte strach. Já vím. Ne, já..ano..ne, já vás chápu. Ne, není to problém. Cože? Ano. Počkejte. Poslouchejte mě. Nebrečte. Já vám teď nadiktuju svoje telefonní číslo a kontakty na moji kancelář, abyste …ano, abyste, na kancelář, pro jistotu. Ano, budou v hotelu. Ne. Není to problém. Já vám zavolám za chvíli jo? Je tu chaos. Co? Jo. Není, ano…není zač.“ Položil jsem zpocený telefon a podíval se na dvě postavy, které sklopily hlavy. „Pffff. Tak. Pojďte sem. Mluvil jsem s maminkou a musíte dnes zůstat se mnou, aby se vám nic nestalo.“
“Maminka ale říkala, že…“
“Já vím přesně, co maminka říkala, ale jinak to bohužel nejde. Pro dnešek rušíme všechno co říkala maminka. Bohužel.“
Holčička se otočila na bratra, kterému mohlo být tak dvanáct let. „Vidíš, říkala jsem ti, že je to Ježíš. Mamka neříkala, že nemůžeme jít s Ježíšem…“
Zašklebil jsem se. Doufám, že nejsou z nějaký podělaný sekty. Rozhlídnul jsem se kolem sebe a nevím co s rukama. „Máte hlad?“

Sedím u postele a dívám se. Dvě drobná těla zabalená do deky pravidelně oddychují. Vyndal jsem z kapsy cigarety a rozhlédnnul se. „K vzteku.“ Oblékl jsem si kabát, obul boty a vyběhl před hotel. Venku děsně mrzne. Posadil jsem se na schody. Dvě drobné bytosti a kolik strachu a obav dokáží vyvolat. Entity z jiného světa. Stejné jako jsme byli my. Dokáží zastavovat vlaky, uvést do pohybu celé státy a vystresovat kohokoliv v kteroukoliv dobu. Strach způsobený starostmi o ně dokáže ohýbat národy. Vynesl by raketu do vesmíru. Děláme cokoliv, abychom je uchránili od nepravostí světa, dokud se s nimi nebudou sami umět vypořádat. Drobné bytosti uprostřed mnohamilionového města. Důvěřivé a zranitelné. Až budu mít děti tak… Až budu mít děti, … Až… budu mít děti, zřejmě zemřu strachem. A to jsem si myslel, že se bojím jen koprové omáčky. Zahodil jsem cigaretu a mnu si zmrzlé ruce.

„Máš děti?“
“Ne.“
“Proč ne?“
“Hm ještě jsem nějak neměl čas si je pořídit.“
“A kde se dají pořídit děti.“
V Ugandě. To ale neřeknu. „No, maminka vám to neříkala?“
“Ne.“
“Aha, no, ona vám to řekne. Pozor, jdeme, chyťte mě za ruce.“ Zvláštní doteky. Člověk má chuť lítat. Vzpomínám jak mi čáp sežral ve Dvoře Králové rohlík a já dostal takový záchvat brekotu, že se mnou moje mamka musela utíkat ze zoologické koňským klusem. Moje první vzpomínka z dětsví. Asi trauma. První lístky na vlak jsou až na zítra.
“Mně se chce čůrat.“ Zastavil jsem. Podíval jsem se na Richarda a potom na Jane.
“A tobě?“ Zakroutila hlavou.
“Tak zajdeme sem do toho obchodního centra.“ Vzpomínám na své synovce. Pamatuju si je, jak běhali s nafukovacíma křídlama do vody na přehradě. Je jim přes dvacet. Ty bezbranné bytosti zmizely v minulosti. Změnily se v dospělé. Jako housenky v motýla. Ani jsem si toho nevšiml. Zabočil jsem s směrem k toaletám. „Zacpi si nos až tam půjdeš jo?“

„Do prčic kde je ten kluk?“
“Já ti nerozumím.“
“To bylo česky, promiň.“ Zahuhlal jsem a rozhlížím se.
“Kde to je?“
“Hm… to je.. daleko. Pojď musíme se podívat, kde se zasekl bráška.“
“Ale já nemůžu na klučičí.“
Zvednul jsem jí do náruče. „Zakreju ti oči jo?“
Nikde nikdo. Jen jeden Číňan vychrchlává hleny u umyvadla. Jane se otřásla hnusem. Zasmál jsem se. Není tu. Zpátky ven. Není tam. Po promenádě tam a zpátky. Ten kluk nikde do prdele není!!! Nadhodil jsem si drobné tělíčk v rukách a rozběhl jsem se. Tohle mi byl čert dlužen.

„Ano, ztratil se mi..takovej..tohle dítě!!! Pryč je. Co? Timputong!!! Tenhle, ale jiný to..vlasy brácha. Její.“ Office asistentka ukotvila nechápavý výraz v obličeji. „Tohle, půjčte mi to. Uhněte kurva! Jak se to zapíná?“ Nasunul jsem se do buňky a zapnul mikrofon.
“Halo? Hm Halo? Richarde? Jdi ke KFC, poslouchej Jdi ke KFC.“ To je k hovnu. Mrštil jsem mikrofonem, chytil Jane a peláším ke KFC. Potím se jako pes. Jane se rozbrečela. Číňané se otáčejí. U vchodu. Támhle vzadu u vchodu. „RICHARDE!!!“ Kluk se otočil a zamával. Zastavil jsem se a Jane se rozběhla ke svému bratrovi. Opřel jsem se o kolena. Kde prodávají ty čipy na děti?

Na světě, aspoň podle toho co jsem viděl žije větší půlka dětí v chudobě. V nejistotě a bez možnosti prosadit se na tomto světě. Když se na to díváte, je to pro vás ta největší nespravedlnost. Nejde o logické argumenty. V tu chvíli jsou vám jedno, protože nedávají smysl. Vidíte jen odvrácenou tvář naší lidskosti. Pokrytectví a darovací DNS. Nelze to obhájit a nelze to zastavit. Jen osobní prožitek vás postaví na jednu stranu barikády. Na obou stát nelze. „Řekneš nám nějakou hezčí pohádku?“
“O prasečí princezně se vám nelíbila?“
“Hlavy se zakroutily v odmítavém gestu jako jeden muž.“
“Tak dobře. Řeknu vám jinou, ale potom hned spát, zítra brzo vstáváme dobře?“
“Dobře.“ – „Tak jo.“
Posadil jsem se na postel. „Jeden čert dostal za úkol odnést do pekla Terezu Máchalovou…“

Rychlovlak uhání směrem k Shanghaji a za oknem se mihají hnědé pruhy, které mizí v minulosti. Ani se neuprdnete a místo rohlíku v zoo máte v ruce mobilní telefon. Jako kdyby vám někdo odebral kus duše, která už se nedá vrátit. Zbyly jen vzpomínky. Pár fragmentů z jiného světa. Ze světa malých lidí, kteří dokážou zastavit svět. Drobná hlavička s kudrlinkami na mém rameni.Pištění brzd. Davy lidí. Pach sojové omáčky. Studený vzduch. Kráčím z tunelu ven za světlem. Po boku dvě ztracené duše, které cupitají jako v reklamě na pojištění. Potom se rozběhly. Se silou atomového výbuchu. „Máma!!!“ někde daleko vepředu někdo klesl do podřepu a rozpřáhl ruce. Zastavil jsem se. Kolem mě proudí bezejmenné postavy. Jedna druhá, sto, až zakryjí výhled na klečící sousoší. Podrbal jsem se na hlavě, rozhlédl se. „Zvláštní.“
Dnes bude nádherný den. Modré nebe nad Shanghají se pomalu rodí a všude na světě vyrážejí do ulic malí bohové. Bytosti, které dokáží ovlivnit naše životy. Obešel jsem hlavní halu a vykročil po ulici do vedlejších ulic lidi. Zazvonil mi telefon. Nechci telefon. Chci zpátky ten rohlík. Aspoň někdy.

http://havlik.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=177529 

Kniha ROK DRAKA na www.rudolfhavlik.cz. Stojí 250 korun. Veškerý výtěžek kompletně půjde na konto Nadačního fondu Krtek, který podporuje Kliniku dětské onkologie v Brně. Budu se snažit, abyste za svoje prachy dostali adekvátní odměnu a budu doufat, že naše prachy třeba někomu pomůžou.


zpět | tisk | poslat odkaz
Ohodnotit: 1 | 2 | 3 | 4 | 5, hodnoceno: 1626x, známka: 2.7
Kategorie: Nalezeno na webu
online: 30
návštěv:

Locations of visitors to this page blog.idnes.cz
odkazy
Václav Klaus
eStat.cz
Město Brno
Moderní Brno
   ODS
   ODS Brno
   
   
   
   
odjinud aktuálně

TOPlist