Zajímavé je i to, že původní článek Jiřího Zlatušky otiskly Lidovky na titulce, repliku Martna Štěpánka schovali kamsi dovnitř. Ale tak to prostě je. Důležité je, že ji vůbec otiskly. Porovnejte si souboj intelektů.

Martin Štěpánek
Cizák Klaus je lepší než náš Švejnar
31. ledna 2008

Jiří Zlatuška, senátor Klubu otevřené demokracie (epiteton k pojmu demokracie mi není jasný), jeden z nominujících Jana Švejnara na funkci prezidenta republiky, vysokoškolský pedagog, má zřejmý problém. Potřebuje ve funkci prezidenta někoho, kdo by jej (nás) někam postrčil, rozuměj, kupředu, doleva, doprava, k „otevřené“ demokracii, do světa, kde jsme, kam? Proto doporučuje volit prezidentem „cizáka“ Jana Švejnara a nikoliv „našeho“ Václava Klause (Je opravdu lepší „náš“ Klaus než „cizák“ Švejnar? LN 21. 1.).

Jeho argumenty, že předchůdci vůdčích osobností této země měli rovněž cizorodější či exilový původ, jsou „hospodsky“ převratné. Srovnávat politickou kvalitu Karla IV., Jana Amose Komenského, T. G. M. a dalších s vývojem civilizace 21. století je stejně úsměvné, jako srovnávat vývoj postkomunistické civilizace s archetypem americké demokracie, či hodnotit přínosy Rudolfa II. k rozvoji české světovosti. Od vysokoškolsky vzdělaného politika bych očekával střízlivější vnímání kategorií středověkých a novověkých pojmů státnosti a národnosti, pakliže nejde o lenost či holý populismus.

Pro mě, občana této republiky a občana SRN, který fakticky žije v Evropě, pro člověka, který je díky krátké politické kariéře poměrně svázán s politickým děním ve své zemi, pro žurnalistu Rádia Svobodná Evropa, koneckonců i pro divadelníka (moje původní profese), je trvalým překvapením, čte-li argumenty vzdělanců, intelektuálů, vysokoškolských učitelů, senátorů, politiků, občanských aktivistů tvrdící, že pokračování Václava Klause v roli prezidenta je zmarem pro naši zem.

Vybočuje z přehledné českosti Václav Klaus není jednoduchou osobností, ovšem v tom spočívá jeho exkluzivita. Vždy mě nudili profesoři, kteří dávali do indexu chvalitebnou po zkouškové selance. Zajímavější pro mě byli pedagogové, kteří index krutě zavřeli a vybídli k hlubšímu bádání nad problémem a těšili se na setkání při dalším zkouškovém termínu. Zkoušející profesor Klaus mně klade otázky, zda vím, co je politický konsenzus, co je budoucí role Čechů v Evropě, zda víme, co Evropa vskutku je, co je globální klimatický efekt a role obyvatele planety v něm, ptá se mě na splnění role občana ČR v evropském domě. Ptá se mě, zprostředkovaně, na odkaz mých předků v evropském kontextu, který, dle Patočky, jsme ochotni kdykoli pošlapat. Ptá se mě na to přesně v okamžiku, kdy je výhodnější utéci pod globální deštník, hájit provinční rybník a jarmark ve Strakonicích coby středobod české pýchy. Jeho otázka zní – vyber si! Jdi do Evropy, ale buď si vědom úkolu, který bys tam měl plnit, co bys jí měl přinést. Profesor Klaus po mně chce odpověď občana této země a Evropana. Klaus mně nedává návod jak využít, zneužít světovosti a evropanství – říká mi „vytvoř si je a jednej!“ V tom profesor Klaus vybočuje z přehledné a zaprděné českosti, která ukolébá i české intelektuály k negativistickému plkání nad českou pokleslostí. V tom je Václav Klaus v této zemi cizincem, neboť se nás samotných ptá: co je český konzervatismus nebo česká liberálnost, levice a pravice, dodnes trvalý problém kavárenských intelektuálních spílání nad „havlovskou láskou“ a „klausovskou nenávistí“, ptá se proto, že je to z plyšové židle jednou tak a pozítří jinak.

Sleduji-li vize profesora Švejnara, prezidentského kandidáta skupiny politicky neformulované entity za každou cenu „proti“, skupiny, která potřebuje „postrčit“, ptám se jich a jej, znovu: „Kam?!“ Jen naprostý idealista by se mohl domnívat, že pat, ve kterém se naše politika nachází, lze vyřešit zahraniční zkušeností s americkou vysokoškolskou praxí a postranním politickým kalkulem. Jen naprostý politický diletant by se mohl domnívat, že intelektuál, znající české politické prostředí ze zpráv CNN a FoxNews, mohl z gruntu nahlédnout problematiku na přímce Havel–Klaus–Topolánek–Paroubek–Rath–Filip (Husák; Gottwald)– radar–Benešovy dekrety–Temelín–Škrlová–Pitr–Karel IV.–romská otázka–pivo–hokej–lobbing–pravda a láska–a poplatky u lékařů, včetně cen másla a regulované činže. Kdo si myslí, že české politické šapitó, z pohledu intelektuálních a žurnalistických všeznalců, zahrnuje momentálně ještě něco navíc, kromě svobody Tibetu, řadí se vedle kněžny Libuše do role českých politických schizofreniků. Objasním: Nevím, proč by úspěšný americký vysokoškolský pedagog měl ambici stát se prezidentem České republiky. A nebo vím. Jeho michiganští studenti, kteří si mohou směle plést ČR s pekingským předměstím, měli až doposud jiné starosti, ne nepodobné těm senátora Zlatušky a jako „dichotomickému paradoxonu české schopnosti nevládnutí si“, ti mohli vzít prezidentskou kandidaturu, společně se svým kantorem, jako námět k bádání.

Co potřebuje Česká republika ČR, dědička postkomunistických déja vu, tlustých čar, součást evropského domu se svou životní úrovní, s rostoucím HDP, s bohatnutím obyvatelstva, s rostoucí eurosvětovostí a evropanstvím antiklausovců, neustále ztrácející své hospodářské výdobytky ve zmatku nepřesného daňového systému a přerozdělování (námět pro seminář michiganských studentů), dnes potřebuje prezidenta, který ví, že radní, kteří hodlají z okapů na radnici odstranit plevel, musí k nim na nefunkční kladce vytáhnout přežvýkavce, dělají dobře. To je ironický Klaus, znající své pappenheimské, který se mračí, ale ve svém souhlasu klade druhotné otázky a tím se stává cizincem. V okamžiku, kdy se objeví někdo, kdo předchozí popře, kdo mi řekne, že by se to mohlo udělat jinak, je vskutku našincem, patentním znalcem, objevitelem českého politického (žurnalistického) perpetua, domácím politikem. Musí si být ovšem vědom, zda zná své pappenheimské.

Martin Štěpánek, poradce, Úřad vlády ČR
Autor je bývalý ministr kultury

Je opravdu lepší „náš“ Klaus než „cizák“ Švejnar?
21. ledna 2008

Jana Švejnara řada čtenářských reakcí či příspěvků v internetových diskusích napadá jako cizáka, který „nás“ svým odchodem zradil, dostalo se mu lepších možností profesního uplatnění, kvůli kterým by do „našich“ zdejších věcí neměl co mluvit.

Opustil nás ostatní, kteří tu přežívali i během sovětské okupace či domácí normalizace. Jeho manželka ani pořádně nemluví česky.

Odpor proti cizákům se neomezuje jen na nepoučené laiky: Václav Klaus dělá s diplomatickým despektem narážky, když mluví o tom, co že pro něj bylo vždy jasné: „být tady s jasným vědomím, že ten život nebude růžový“. Od senátora Špačka (KDU-ČSL) můžeme o relevantních hodnotách našinců slyšet příměji: „Toho cizince neznám. Pan Klaus není bezchybný, ale je lepší než ten cizinec.“ Exulantů nebo lidí s dlouhodobým pobytem v zahraničí nebo vazbami na cizojazyčné prostředí si přitom pravověrní „našinci“ v jiných souvislostech cení jako učebnicových příkladů elit.

Karel IV. byl na vychování do Francie poslán ve svých osmi letech, poté působil v Itálii jako místodržící. Všechny jeho manželky byly cizinky. Přesto si data, kdy založil první univerzitu na východ od Rýna a na sever od Alp, považujeme natolik, že jsme si jeho výročí stanovili jako Den vzdělanosti.

Jan Ámos Komenský se z exilu po roce 1628 nikdy nevrátil. Netajil se svou podporou Švédům v třicetileté válce, a domyslíme-li vše do důsledků, schvaloval vlastně i rabování Prahy, po kterém spousta pražských uměleckých děl zůstala navždy v majetku Švédů. Jen práce na reformě švédských škol zřejmě způsobila, že neskončil jako první prezident Harvardovy univerzity a posléze i jako Američan.

Tomáš Garrigue Masaryk měl za manželku Američanku. V roce 1914 odešel do exilu jako český poslanec ve Vídni, kam byl zvolen ve volbách roku 1911 za stranu, která tehdy klesla na pouhé jedno procento. Jako editor připojil ke Gebauerově práci vyvracející pravost Rukopisů kritiku vlastenecké opozdilosti a omezenosti, v následných debatách pak obhajoval i tezi, že by bylo pro nás výhodnější uvolnit síly mařené zápasem o zachování národnosti tím, že bychom se připojili k nějakému velkému kulturnímu národu a získali jak zdroj kulturního života, tak větší horizonty. Za hilsneriády mu v oknech končily kameny vrhané nesouhlasícím davem. Z exilu se vracel jako budoucí prezident mimo jiné proto, že se mu pro myšlenku zřízení Československa podařilo získat Američany. Byla po něm pojmenována druhá česká univerzita, k potřebě jejíhož založení promluvil hned ve své třetí řeči v rakouském říšském sněmu roku 1891, tři měsíce po svém prvním zvolení.

Obstály by tyto osobnosti dnes před viditelnou xenofobií části naší veřejnosti i politiků? Jejich příklad přitom přináší při porovnávání obou prezidentských kandidátů další zajímavou analogii. Václav Klaus opakovaně kritizuje vysoké školy za to, že poskytují šanci více studentům, a při jmenování profesorů hořekuje nad tím, jak jich přibývá. Jan Švejnar hned na začátku 90. let založil s využitím svých amerických kontaktů vysokoškolský institut CERGE, který dodnes svou kvalitou a mezinárodním renomé zřetelně vyčnívá z obecně nepříliš dobrého (pod)průměru našich vysokých škol ve srovnání se světem. V přednáškách svého předvolebního turné zdůrazňuje důležitost rozvoje lidských zdrojů, úlohy vyššího vzdělání a prohlubování kvalifikace v moderním světě. Nejsou snad právě toto výzvy, které jsou pro naši společnost mnohem důležitější než ochrana české „suverenity“, kritika prohlubování evropské integrace nebo kontroverzní přístup k otázkám globálních důsledků člověkem vyvolávaných klimatických změn? A není zde u Švejnara viditelná kontinuita s osobnostmi, které v dobách minulých spojily významnou část svého veřejného působení s rozvíjením možností růstu vzdělanosti jako spolehlivého nástroje zajišťujícího nám jak respekt v zahraničí, tak sebevědomý rozvoj, který domácí politika potřebuje pro to, aby správa věcí veřejných zůstala v rukou lidu této země?

Velikánům našich dějin sloužily jejich zahraniční vazby i rozhled jako jedna z podmínek skutečné velikosti. Nemá smysl upadat do malosti a strachu z okolí, pro který by měl být „náš“ Klaus lepší než „cizák“ Švejnar. Nepotřebujeme Klause, aby nás ochránil před nástrahami všeho cizího, co na naši malou zemi v Evropské unii číhá, ale Švejnara, který se na naši společnost dívá s potřebnou otevřeností a vyslovuje se pro aktivní přijetí výzev, před kterými ve vztahu ke světu stojíme, bez ochranářského stažení se dovnitř zdi suverenity národního státu a národní komunity. Jako prezidenta nepotřebujeme někoho „kdo nás nedá“, ale naopak státníka, jehož vize „nás trochu postrčí kupředu“.