Původní senátorův článek, na nějž jsem včera reagoval. Abyste viděli o čem jsem psal.

Šance vrátit vilu Tugendhat tady už bylyNegativní stanovisko Rady města Brna k žádosti o vydání vily Tugendhat třem potomkům rodiny může snadno vzbuzovat pochybnosti nad znevážením morálních nároků rodiny nebo pohoršení nad pomíjením nároků dědiců zvůle období holokaustu. Takové výhrady však plynou ze zásadních neznalostí okolností tohoto případu.

Je známo, že Tugendhatovi zvažovali žádost o vydání vily v době, kdy najisto věděli, že dobíhá lhůta, po jejímž vypršení bude město vilu držet v dobré víře, že o ni potomci původních majitelů nemají zájem. Přesto se rozhodli o vilu nepožádat. Když profesor Tugendhat v roce 2002 přebíral čestné občanství města, stačil se zmínit, že žádat o vydání by bylo pošetilé, neb je to nezměrná starost. Je více svědectví o tom, že Tugendhatovi o vilu v uplynulých šestnácti letech nestáli, potvrzuje to ostatně v rozhovoru v sobotní Rovnosti (Tugendhatovi: Brnu nevěříme, Rovnost 13.1., str. 5) i jejich advokát. Právní a morální nároky nemohou za takové situace trvat neomezeně dlouho. Městu připadlo vlastnictví, které jeho správce zavazuje - navzdory tomu, že by pro ně bylo snazší, kdyby tomu bylo jinak.

Rada města Brna navíc reagovala na zcela konkrétně formulovaný požadavek z dopisu A. Kohoutka, odpověď se tedy týká víc užitých problematických právních konstrukcí, než otázky dědictví po holokaustu. Poté, co bez zájmu rodiny uplynuly všechny lhůty pro žádost o vydání, operuje žádost ze 27. prosince 2006 lhůtou určenou pro vydávání movitých uměleckých předmětů deponovaných ve státem držených sbírkách, která uplynula až 31. prosince 2006. Celý požadavek je také ve stylu Hlavy XXII, když městu fakticky říká: Uznejte, že jste se nikdy nestali vlastníky vily, ale převeďte toto své (ne)vlastnictví bezúplatně na mé klienty. Odmítavá odpověď, kterou pro něj Rada města Brna jednomyslně odsouhlasila, se týká jednoho právníka a zájmů jeho dnešní advokátské kanceláře, než osudů rodiny Tugendhatů z období holokaustu a po něm.

Tragikomickým dojmem působí argumentace brněnské ODS, jejíž bývalý primátor a radní mají na komplikacích s opravou zásadní podíl. Od člena komise pro výběr projektanta dostala minulá Rada města Brna upozornění na problémy tohoto řízení v dopise z 24. února 2004. Byly zde zmíněny kvalifikační nedostatky vítěze, které také posléze vyústily do pravomocného soudního verdiktu o tom, že stanovení vítěze bylo v rozporu se zákonem, upozorňuje i na manipulace v rozhodování panem Juříčkem, což mělo zabránit tehdejšímu primátorovi Svobodovi smlouvu za těchto okolností podepsat. Dnešní alibi ve stylu já nic, já se vždycky zdržel, jak je pro Rovnost (ODS: Vraťme vilu rodině Tugendhatů, Rovnost 13.1., str. 4) prezentuje tehdejší radní Paulczyński, nezprostí přímé odpovědnosti za současný stav ani jeho, ani tehdejšího radního Lea Venclíka předsedajícího dnes klubu ODS, a samozřejmě ani brněnskou ODS jako takovou, jejíž primátor navzdory výše zmíněnému varování smlouvu podepsal. Výzva zastupitelů ODS k vrácení vily a nehorázný poukaz na pokračující arizaci je čistým farizejstvím. Vilu mohli vrátit - kdyby bylo komu - během svých let na radnici už mnohokrát. Problémům se zadáváním zakázek se mohli vyhnout alespoň u tohoto objektu, kde přeci nemohli čekat, že se problémy jen tak ututlají.

Občas se skutečně objevují názory, že veřejný subjekt by měl aktivně nabízet nemovitosti původním vlastníkům, praxe je však opačná. Byli to primátoři města Brna a Rady města Brna (kde měla ODS v letech 1991-2006 většinu), kdo se v řádných lhůtách měl s tímto problémem vypořádat. Buďto aktivně nabídnout vilu Tugendhatům, aby si ji převzali, nebo v zájmu vlastní jistoty, že jejich nakládání s vilou je prosto závazků, věc vyšetřit a dotázat se potomků, zda o vilu neprojeví zájem. Odpovídalo by povinnosti vyvíjet aktivní zájem v duchu ústavní zásady že vlastnictví zavazuje. Příležitostí k tomu bylo bezpočet, připomeňme třeba oběd bývalého primátora RNDr. Duchoně s Ernstem Tugendhatem, který je nejstarším z rodiny, dne 22. ledna 2002, kdy šlo projevit o převzetí vily zájem, nebo věc jednou a pro vždy po právu vyřešit. Vila zůstávala v držení města, a veškeré okolnosti dnes svědčí ve prospěch právní jistoty a dobré víry, že tomu tak bylo a je v naprostém souladu s vůlí potomků původních vlastníků.

Současná reprezentace města Brna najisto není odpůrcem restitucí a nešla by do obdoby krkolomného dokazování, Sv. Vít nikdy nepatřila církvi ale národu. Rada města ví a ctí, komu vila patřila, stejně jako s úctou pohlíží na oběti Šoa. Má ale také závazky vůči právu a zákonu, kde lhůty jsou součástí práva. Vydáním vily na základě pozdní žádosti by jednala v rozporu s právem a sjednala těm, kdo nyní žádají, nerovné podmínky oproti ostatním, oproti veřejnému zájmu, jemuž slouží. Těžko je dnes proto schůdná jiná cesta, než rozhodnutí soudu - rada ani zastupitelstvo je svou svévolí nenahradí. Současná Rada města Brna není viníkem nezákonností při veřejné soutěži. Naopak se snaží věc vyšetřit a vyřešit, a to co v nejkratším čase. Tugendhatovi a jejich právník zatím nepředložili sebemenší doklad, že disponují částkami potřebnými pro rekonstrukci, a není ani jasné, zda by používali projekt, který vznikl nezákonnou cestou.

Jiří Zlatuška
člen Rady města Brna a senátor, místopředseda Ústavně-právního výboru Senátu