Jednání prezidentů České republiky a Polska, jejichž očekávaným obsahem má být vyjasnění jejich aktuálních postojů k tzv. „Lisabonské smlouvě“, mohou mít klíčový význam nejen pro budoucnost obou zemí, nýbrž pro celou Evropu.

Není proto nijak překvapivé, že pražskou schůzku předcházejí snahy eurokratů ovlivnit její průběh politickým nátlakem a kombinací hrozeb a slibů oba „středoevropské rebely“ rozdělit. Bylo by mimořádně nešťastné a krátkozraké tomuto nátlaku podlehnout. Dokládají to mj. historické paralely z moderních dějin, které se mimoděk nabízejí, zejména okolnosti tzv. Mnichovské dohody z roku 1938, kdy Francie, (prý pro záchranu světového míru), předhodila české pohraničí hitlerovskému Německu, a dezorientované Polsko, vedené klamavou nadějí na marginální územní zisky, k tomuto postupu kývalo. O rok později vypukla Druhá světová válka, velmocenské postavení Francie se sesypalo jako domeček z karet, a  Polsko málem zmizelo z mapy Evropy. Jakkoli jsou dnešní evropské reálie zcela odlišné, poučení z této historické epizody je jasné: nástupu nesvobody nelze zabránit morálně pochybnými kompromisy, jakýkoli, krátkozraký „výměnný handl“ s ďáblem vede handlíře nutně do pekel a společnému ohrožení je třeba čelit společně.

http://www.fragmenty.cz/

A k článku jeden aktuální ze serveru http://kecy.roumen.cz/