Tématem článku je nedělní prezidentovo vystoupení na Primě. Jeho název je míněn samozřejmě obrazně, jde pouze o mrtvolu politickou.

Je možné odkázat hned na dvě analogie z oblasti dramatického umění: klasickou – totiž řeč Marka Antonia nad Caesarovou mrtvolou v Shakespearově dramatu (srovnání trochu kulhá, Marcus Antonius bránil diktátorovu památku) a moderní, projev lídra rozvětvené zájmové skupiny zvaného malý Bonaparte na sjezdu přátel italské opery ve filmu Někdo to rád horké. Ta sedí víc.

Prezident odvedl standardní výkon v obtížné roli: snažil se zároveň přesvědčit posluchače, že je zcela nestranným pozorovatelem politického hemžení a že se zejména do poměrů uvnitř ODS nehodlá opravdu, ale opravdu ani trochu vměšovat, a na druhé straně řekl, co si o Topolánkově frakci, která do nynějška ODS ovládala, myslí. Když odstraníme oblačnou clonu ctnostné zdrženlivosti, je toho docela dost:

- Nynější volby byly plebiscitem o Topolánkovi.

- ODS v nich utrpěla zcela bezprecedentní porážku, takovou, jaká tady od vzniku České republiky nebyla. Je to výrok voličů, který nelze ignorovat.

- Volební krach je dán nesourodostí koalice a problematičností vládní většiny. On sám v době vzniku vlády dával přednost předčasným volbám. (Tohle druhé není tak docela pravda, o předčasných volbách tehdy mluvili jeho stoupenci, např. Pavel Bém, ovšem tak, že je sice všemi deseti pro, ovšem s tím, že jsou bohužel neproveditelné.)

- Vzhledem ke své slabosti vláda nedokázala provádět nic, co by se dalo nazvat reformami. Například reforma zdravotnictví byla sice zapotřebí, ale otázka poplatků v ní stojí až někde na třiadvacátém místě.

- Zato se vláda a premiér dopustili dvou vyslovených kacířství: byli ochotni akceptovat lisabonskou smlouvu a ekologický balíček.

- Voliči mají navíc Topolánkovi za zlé zejména jeho aroganci (člověk, který jen v tomto oboru uznávaným přeborníkem, je jistě nad jiné povolán to posoudit).

Potud prezident Klaus. Bylo by samozřejmě absurdní tvrdit, že vláda a premiér si svou drtivou porážku nezavinili (také) sami. Nebude příliš obtížné rozebrat se v jejich vině a rád to tedy přenechám jiným. Zajímavější je zkoumat, nakolik se na porážce a pádu vlády podílel sám Klaus. Pan prezident je přísně nestranický vůči Topolánkovi a vládě, v níž má ODS (jeho strana) nejsilnější pozici, ale je těžké zbavit se jistého podezření: Topolánkova ODS se mu totiž jaksi vymkla z rukou.

Topolánek byl kdysi předsedou ODS zvolen proti Klausově vůli. Nepochybně se čím dál tím víc rozcházeli v představě o tom, jaký má být vliv čestného předsedy na chod strany. Velký problém měl prezident se vznikem povolební koalice v níž se octli i zelení – čert má totiž v jeho představě zelenou barvu a ekologické iniciativy považuje za největší nebezpečí pro demokracii. Ke všemu neštěstí má nynější vedení Strany zelených navíc jakési vazby na jeho věčného soupeře Havla a spousta Havlových stoupenců taky zelené volila.

Klausovi jistě vadil i nedostatek fundamentalismu v hospodářských reformách. Radaru nepřipisuje patřičnou důležitost: ochránil by nás před jaderným úderem nevypočitatelných politických subjektů a navíc by upevnil by naše vztahy s USA a znesnadnil by Rusku šíření jeho imperiálních ambicí na náš účet – jenže to Klaus jako spontánní rusofil nevidí. A vadil mu i projekt vyrovnání s církvemi – pro odluku církví od státu by jistě byl, ale jen kdyby byla pro stát zadarmo.

Je tedy zjevné, že Topolánka a Klause rozdělovaly různé představy o potřebě koaličních partnerů a vstřícnosti k nim (přičemž nezapomínejme, že Klausova politika přivedla svého času ODS do izolace trochu podobné té, v níž před Paroubkovým příchodem byla KSČM).

Na základě těchto rozporů vznikla pak pod prezidentovou tichou patronací široká fronta vnitřní opozice v ODS, od Béma přes Tlustého po Bendla a mediální lobby v největším českém deníku. Ta během voleb ještě zmohutněla a podařilo se jí stranu poměrně úspěšně ochromit a rozvrátit. Pozice nestranného kritika tedy Václavu Klausovi vůbec nesluší: na volebním propadu ODS má lví podíl. Teď má k dispozici hromadu trosek a soubor ideologických floskulí, které vyčpěly někdy v druhé polovině devadesátých let. Na rekonstrukci strany a na to, aby si znovu získala ztracenou důvěru veřejnosti, budou sotva stačit.

http://bohumildolezal.lidovky.cz/texty/rs1887.html
*************************************************************
Pavoukův dodatek. No myslím, že jinak dobrý Doležal tentokrát nepotlačil svoji dlohodobou averzi k prezidentovi. Sice ji už dlouho dovedně skrývá, ale z tohoto článku kouká jako sláma z bot. A z Topolánka bych taky nedělal mrtvolu. Bratři v triku ( možná by někteří nemodří řekli bratrstvo kočičí pracky) je zdá se pevně sešikováno a odklad sněmu, vlastně jeho ponechání v původním termínu otevírá prostor pro různá lavírování. Jak znám zákulisí politiky, teď nastává fáze rozhovorů všech se všemi. V Brně, na místní úrovni už to začalo. Máme před sněmem, na němž budeme mimo jiné nominovat kandidáty do Výkonné rady. A už se objevují nová jména na úkor některých starých. A ta stará jména řekněme si, se nebudou chtít nechat nahradit. A už to dokonce dávají najevo. Ale platí staré: změna je život a změň své záměry, mění-li se poměry.