Psáno 25.10.2006.
Při přečtení názvu tohoto příspěvku si nemohu nevybavit Čapkův sborník „Proč nejsem komunistou“. Vznikal v situaci, kdy nebezpečí komunismu většina lidí nechápala a mnozí je podceňovali.

 Přesto historie ukázala, jak zásadní roli mohly a měly sehrát podobné sborníky, jak inspirativní a důležitou mohla být seriózní diskuse, jak účinnou se mohla stát obrana proti komunismu, vedená intelektuálními a politickými elitami. Tyto elity však opakovaně při ovlivňování veřejnosti, až na výjimky, fatálně selhaly. Nechci samozřejmě srovnávat nesrovnatelné, nicméně poslední vývoj úvah o dalším směřování evropské integrace nedokazuje, že by takové srovnávání bylo až tak absurdní. Permanentně selhávající české intelektuální elity v průběhu dvacátého století, a to platí také o době po listopadu 1989, mají i začátkem 21. století své, historií nepoučené a asi nepoučitelné následovníky. Prostinké proevropské světlonoše, placené žoldáky Svaté říše římské, typově pořád stejné, minulostí, současností a budoucností bloudící Ahasvery bez názoru i intelektu, všudypřítomné mediální prostituty a další giganty ducha. Zlo, blbost a naivita si tu podávají ruku se snem o evropské federaci.

"Klausismus je písmo svaté ODS", říká Mirek Topolánek po svém zvolení dne 14.12.2002 na mimiřádném kongresu oDS ve Františkových Lázních

Sny o velké a sjednocené Evropě snili blázni i géniové, zloduši i titáni, s motivací nepochybnou i pochybnou. O čem jiném snili G. J. Caesar, Napoleon Bonaparte, Adolf Hitler, co jiného měli na mysli svatý Vojtěch, Jiří z Poděbrad, L. N. Trockij a proletáři všech zemí? Když jsme ale my počátkem 90. let hovořili o Evropě, mysleli jsme zejména na svobodu, tržní hospodářství, svatost soukromého vlastnictví a další hodnoty, které nám po generace komunistická moc nedopřála zažít na vlastní kůži. V heslech typu „Zpátky do Evropy“ se odrážela logická touha nově osvobozené země a jejích občanů vrátit se do řečiště sdílené evropské historie, pokračovat v logické spolupráci s našimi evropskými sousedy. S touto spoluprací jsme intuitivně spojovali zejména krátké období naší samostatnosti, demokratického způsobu vlády a relativní prosperity – dobu 1. republiky. Nemyslím, že by v té době po pádu železné opony kdokoli vkládal do podobných hesel cokoli více. Sofistikovaná debata o nuancích integračního procesu, národních zájmech naší země v něm a dalších, méně pozitivních historických zkušenostech s „evropským okolím“ byla ještě daleko před námi.

Dnes je tato diskuse údajně „na pořadu dne“. Vidím sám sebe, okolním nezájmem o tuto diskusi vyděšeného člověka. Vidím úskalí bezbřehé evropské integrace všech a všeho, po vyhasnutí éry bipolárního světa identifikuji ožívající resentimenty velmocenského chování tradičních evropských velmocí 19. století. Sleduji, zatím bez možnosti jakkoli zasáhnout, negativní tendence evropské integrace, s obavami se dívám na karteziánskou, racionalistickou touhu propagátorů evropské federalizace po prohlubování, rozšiřování, postupu a pokroku, zaznamenávám rozjásané tváře evropských aparátčiků a komisařů. Odpověď na otázku, proč nejsem eurofederalistou, tak mohu vymezit pozitivně, a to tím, jakou Evropu chci a také negativně tím, co nechci a co nebudu podporovat.

Jakou Evropu tedy skutečně chci a proč nejsem eurofederalistou?

Chci Evropu, a všimněte si, že zcela záměrně neříkám Evropskou unii, nýbrž Evropu, dle konzervativně-liberálního konceptu. Tedy Evropu obchodujících, spolupracujících národních států, které kooperují jen v těch oblastech, kde je to výhodnější a efektivnější, než samostatný postup. Chci Evropu, která má společnou politiku jenom tam, kde existuje jasný konsensus a ostatní záležitosti ponechává v kompetenci národních států. Vyznávám Evropu mezivládní spolupráce, Evropu bez nárůstu centrální a ve své podstatě nedemokratické moci. Chci Evropu, ve které se každá země může svobodně rozhodnout, které oblasti kompetencí si ponechá a které bude sdílet s dalšími členskými zeměmi. Chci Evropu národních států, jejichž občané budou vědět, kdo jim vládne, jak je zvolit a také jak se jich zbavit, Evropu národních vlád, odpovědných svým a pouze svým občanům. Chci svobodně obchodující Evropu, která podporuje podnikání a neuvaluje dusivé regulace na kdeco a kdekoho. Chci takovou evropskou integraci, která daňovou, hospodářskou a sociální politiku ponechá národním státům, protože to jsou hlavní oblasti ideologických rozdílů mezi stranami. Integraci, jež respektuje suverenitu národních států ve věcech zahraniční a imigrační politiky. Chci integraci, která nebude ohrožovat čtyři základní principy Evropského hospodářského prostoru. Chci takový dokument, a ať se klidně jmenuje ústavní smlouva, který všechny výše uvedené principy jasně vymezí a zaručí. Proto nejsem eurofederalistou!

Co nechci a proč nejsem eurofederalistou?

Nechci žádné Spojené státy evropské, dnes spíše v podobě Evropské antiamerické federalistické socialistické republiky. Nechci tedy umělý, bruselskými byrokraty nadekretovaný, evropský superstát. Nechci evropskou ústavu, protože ústavu mají pouze státy. Nechci další prohlubování evropské politické, měnové či bezpečnostní integrace. Nechci ani jednoho evropského prezidenta, natož tak dva. Nebudu se podílet na vytváření žádné konkurenční bezpečnostní nebo vojenské struktury, jež by měla omezit manévrovací prostor Severoatlantické alianci. Nemám zájem, aby někdo ve Štrasburku rozhodoval o tom, kolik procent českých žen, příslušníků národnostních menšin, gayů nebo lesbiček má být zaměstnáno v té nebo oné instituci nebo sedět v parlamentu. Nechci, aby se v Bruselu rozhodovalo o zkracování pracovního týdne či jiném "vylepšování" podmínek pro naše zaměstnance, jež vedou jen k dalšímu nárůstu nezaměstnanosti. Nechci, aby kdokoli v Bruselu uvaloval diplomatické či jiné sankce na země, kde si občané svobodně zvolili politickou reprezentaci, jež se právě nehodí do krámu stávající bruselské elitě. Nechci se vzdát našeho práva určovat výši daní pro naše občany a jejich snížením přispět k přílivu investic a zvýšení tempa růstu. Nechci statisíce stránek nových a nových směrnic, které regulují vše od velikosti a pevnosti kondomů, až po přesný popis vozíků v supermarketech. Nechci Evropu směrnic, které mezi členskými zeměmi vylučují hospodářskou soutěž, takže státy s méně nákladnou sociální péčí nevyvíjejí žádný tlak na státy štědřejší, aby dávky snížily. Nechci ani Evropu, která provádí takovou politiku, že hodinové pracovní náklady v zemích Evropské měnové unie jsou o třicet procent vyšší, než ve Spojených státech, díky čemuž je průměrná nezaměstnanost oproti USA dvojnásobná. Nechci Evropský policejní sbor s právem odposlouchávat telefonáty a otevírat dopisy komukoli, kdekoli v celé Evropě. Nechci ani Evropský soudní systém umožňující trestat zločiny "antievropanství", nebo každému zaměstnanci žalovat zaměstnavatele za diskriminaci na základě pohlavní orientace, rasy, náboženství, politického přesvědčení, věku, nebo tělesné neschopnosti, s tím, že zaměstnavatel bude automaticky vinen, dokud neprokáže nevinu. A zejména odmítám porcování národních států do samosprávních euroregionů a konec státních vlád. Sečteno a podtrženo, nechci, aby nám někdo ukrajoval z našeho, socialisty už dnes okleštěného prostoru svobody. Proto nejsem eurofederalistou!

http://www.fragmenty.cz/iy337.htm