Jak něco číst? Tohle slovní spojení se v posledních letech ozývá z médií v souvislosti s rozhodnutími, u nichž chybí jasné názorové nebo zájmové zdůvodnění.

Velkou neznámou posledních dní je tzv. vláda odborníků, která má pět měsíců stát v čele státu a dovést jej k předčasným volbám. Podle jakého klíče si můžeme přečíst, jaký charakter bude mít nový kabinet?
Jisté je jedno: politická moc se potichu přesunula z demokraticky zvolených a kontrolovaných grémií politických stran mezi několik vyjednavačů, jejichž zájmy jsou špatně čitelné.
Obecně jsou dvě základní varianty sestavování vlády. V první vezme předseda Českého statistického úřadu Jan Fischer vážně tvrzení politiků, že má autonomii při jmenování ministrů, a do kabinetu si najmenuje ministry podle své volné úvahy. V tom případě vláda nejspíš nedostane důvěru Poslanecké sněmovny, ale může ještě v klidu dosloužit několik dalších měsíců do předčasných voleb.
Druhou, o mnoho pravděpodobnější variantou je, že schvalování půjde podle skrytého zadání nikoliv vedení stran, ale pouze několika stranických bossů, kteří si budou odehrávat svoje byznysové hry. Před politickými stranami však budou mít výmluvu: my nic, to všechno Fischer.
Tak nějak to minulé pondělí řekl na výkonné radě ODS předseda strany Mirek Topolánek.
Představitelům nejvyššího orgánu strany sdělil, že ohledně složení vlády jim nic nebude říkat, ale vládu musí podpořit, protože on navrhl premiéra. Když se ho někdo zeptal, kdo je to vlastně Fischer, bylo mu odpovězeno, že to není podstatné. Podle způsobu dosavadního vyjednávání se zdá, že většinově půjde o vládu pod taktovkou lobbistů, tedy lidí, kteří zprostředkovávají zájmy mezi světem politiky a byznysu. Tito ctihodní pánové mají zadání popostrčit dopředu rozjednané věci nebo udělat některá rychlá rozhodnutí. Nebude to tak obtížné, protože Fischerova vláda se bude nacházet v mocenském vzduchoprázdnu. Zkušenost z dob sestavování původně úřednické vlády Josefa Tošovského je následující. Nestranický premiér se nejdříve snaží hledat vhodné typy na funkce ministrů, záhy však podlehne tlakům lobbistů a politiků a výsledkem je to, co exprezident Václav Havel označil slovy polopolitická vláda. Nemá ani výhody čistě expertního týmu, ani plnohodnotné politické formace.
Absurdita pokusů o vytvoření takzvané vlády odborníků je nejvíce znát z předběžných nominací ČSSD. Potenciální ministr zahraničí Jan Kohout byl léta tajným, protože nedeklarovaným členem ČSSD už na Zieleniecově ministerstvu, odkud nosil informace do Lidového domu. V době krize Grossovy vlády byl sociální demokracií dokonce pověřen sestavit vládu, aby byl nyní vytažen jako nadstranický expert expertů. Podobné je to s Martinem Pecinou.
U nominací ODS zase převládly téměř výhradně zájmy lidí z šedé zóny mimo politiku.
Má být snad předpokládaný ministr dopravy Gustáv Slamečka jmenován ministrem ještě z jiného důvodu, než že se zná s Markem Dalíkem? Kolik lidí v širším vedení ODS je schopno jej vůbec identifikovat podle jména?
Právě na příkladu Kohouta a Slamečky lze ukázat, že sestavovat takzvanou vládu odborníků je nesmysl, který zatemňuje demokratické politické rozhodování a odbourává zpětnou vazbu.
Kód, který nám definitivně umožní rozplést silokřivku zájmů kolem sestavování vlády, bude složení náměstků, zvláště těch prvních. Jak víme, struktura vlády má být 8 ku 7 ve prospěch ministrů nominovaných koalicí. Důležité bude znát, jestli v úřadech zůstanou současní náměstci a jak budou moci pronikat náměstci z tábora koalice do prostoru kontrolovaného opozicí, a naopak. Po tomto ovoci poznáme je.

Politická moc se potichu přesunula z demokraticky zvolených a kontrolovaných grémií politických stran mezi několik vyjednavačů, jejichž zájmy jsou špatně čitelné.

Psáno pro deník MFdnes.