Vážený pane inženýre, dovoluji si Vám poslat text, který jsem poslal na téma Brno, hlavní kulurní město Evropy, který jsem poslal do redakce Mfdnes. Protože nepředpokládám, že by mi ho mohli otisknout, posílám ho Vám.

Znám Váš názor, v němž  vyjadřujete svůj váhavý postoj k této akci a plně souhlasím s Vašimi obavami (kdo to zaplatí?) Ale domnívám se, že se v Brně  mohou nalézt peníze, pokud se přehodnotí některé projekty, který svým megalomanstvím jsou rozhodně blíže megalomanii Prahy Olympijské, než projekt Brně jako kulturního města Evropy. A určitě se takové projekty najdou i vkukturbní a umělecké sféře. Srdečně zdravím, přeji hezký zbytek neděle a vůbec vše dobré.

Má být Brno hlavní evropské město kultury v roce 2015.

Tento problém budou řešit v úterý 23. června tr. brněnští zastupitelé. Jako člověk, který se podstatnou část života aktivně zabývá problematikou organizace a řízení uměleckých institucí a důvěrně zná brněnskou situaci, chci otevřeně vyslovit svůj názor. Považuji přímo za povinnost města Brna, aby do této soutěže vstoupilo. Vždyť které jiné město v České republice (kromě Prahy) má takové kulturní zázemí, takové kulturní tradice a takovou vnitřní sílu se tohoto úkolu zhostit jako naše město Brno.

Jsou dvě základní podmínky, které musí uchazečské město splnit. Tou první je EVROPSKÝ ROZMĚR. Je kulturní rozměr města, který světu dalo tvorbu Leoše Janáčka, které zdobí světově uznávané architektonické skvosty, město, které se proslavilo tolika básníky, hudebníky, herci, výtvarníky, město, které i v letech reálsocialismu, bylo známé díky inscenacím Divadla Na provázku a Bolkovi Polívkovi, město, které díky Gustavu Bromovi bylo známé v sešněrované východní Evropě jako město hudby přinášející radost ze zakazovaného ovoce, město, kde Dům umění a Moravská galerie se snažily díky odvážným šéfům otevírat dveře v železné oponě. Dnes už téměř nikdo neví o Brněnských madrigalistech, kteří v nejtužších letech normalizace šířili slávu našeho města a jeho hudebnosti po celé Evropě. Je smutné, že mnohé z toho (včetně ohlasu Janáčkova díla) je známější a populárnější v cizině než doma. A dnes je v Brně sdostatek schopných tvůrců i organisátorů, kteří určitě prokážou, že tento tvůrčí duch žije v Brně dál.

Druhá podmínka zní MĚSTO A OBČANÉ. Což neprokázalo a neprokazuje město Brno v posledních letech obzvláště aktivně, že je městem, které je skutečně schopné uměním a kulturou žít. Spontánní ohlas akcí, v nichž umělci vycházejí mezi své publikum, otevírají divákům a posluchačům dveře svých institucí  dokořán je snad sdostatek vypovídající. Brno se svou sítí koncepčně vedených a řízených knihoven, kterým základ položil s jasnozřivostí přímo prorockou Jiří Mahen, se svými výtečně fungujícími kulturními centry na předměstích, splňuje tuto podmínku dokonale.

Jistě, bude to něco stát, a plně souhlasím s tím, že řekne-li se A, musí se říci B. Tudiž spolu s tím, že se budeme o nominaci ucházet, musíme jednoznačně říci, kde na to vzít. Ale jsem hluboce přesvědčen, že tato otázka je řešitelná. Obávám se ovšem, že už  je pozdě, protože  velkorysá kampaň, kterou v tomto směru vede Plzeň, je už drahnou dobu v plném proudu. Jsou do ni zapojeni občané města  a propagují ji politici v širokém spektru (jak se dnes módně říká) všech politických stran a směrů. A právě teď někdy, když píšu tento text, je v Senátu ve Valdštejnském paláci prezentována výstava  demonstrující ambice Plzně. Akci řídí emeritní plzeńský primátor a současný senátor Jiří Šneberger. Plzeňáci jsou patrioti. Nejen vzhledem ke Škodovce a Prazdroji, ale také vzhledem ke kultuře a kumštu. Neutápějí se v pitomoučkých žabomyších vojnách  a závisti jako v některých jiných městech.

Brno má jedinečnou šanci, aby se vysmálo ustálené představě o Brnu jako o shluku několika vesnic na pravoúhlé křižovatce na silnici z Prahy do Vídně na soutoku dvou řek, kde jezdí šaliny, ale že je průsečíkem kulturních křižovatek, že je JEDNÍM Z KULTURNÍCH A UMĚLECKÝCH CENTER EVROPY.

V Brně dne 21. června 2009.                                                 Mojmír Weimann