Psát o squatterech je riziko; jak říkáme u nás na Hovězí, je to o přes držku. Když napíšete, že jsou to vyžírkya vyčůránci, co nelegálně obsazují neobydlené domy vlastníků a dělají v nich bordel, dostanete co proto.

 Učinil jsem tak a mohl bych citovat opravdu "husté" nadávky a vulgarismy, jež se sesypaly na moji šedivou hlavu.

Nebudu je tentokrát jmenovat, mnozí, jako jejich autoři, víte, co mám na mysli. Jiným nebudu otravovat poklidný den. Zkrátka byl jsem ten, co se "zapomněl v minulém století" a "neví ani, jak takový squatter vypadá, co dělá a čím si zaslouží naši úctu".

Dostal jem řadu ponaučení. Oni jsou svobodomyslní a já blbůvzdorný, poněvadž jim nechci dopřát, aby si za cizí (i mé) prachy užívali své soukromé svobody a anarchie... "Squatteři se prý nemnoží jako cigáni a nevydělávají si rozením děcek. Taky neřvou, že chtějí sociální dávky. A je jich málo..."

Co prý já o tom můžu vědět; pravda, byl jsem sice jen asi v sedmi desítkách zemí, ale jak mně bylo řečeno, jen s cestovkami. Ano, jsou takové CK, které organizují i rozhovory s prezidenty, premiéry či ministry rozličných zemí, co vozí novináře do válčících zemí nebo na americké základny či do černobylských "zón smrti" atp.

Sypal jsem si popel na hlavu, když jsem si včera přečetl, jak se několik skupinek prudce inteligentních squatterů v noci na uplynulou středu opět střetlo v Praze s policejními hlídkami.

Největší bitka vypukla před profláknutou vilou Milada v Praze. Marijánkou rozjaření squatteři zablokovali magistrálu, kde se snažili provádět svoje umění "street art".

Žonglovali s hořícími pochodněmi jako kdysi Hitlerova mládež, dělali i přes hlubokou noc nevídaný randál a řidiči jim za to neprávem spílali, jelikož si "neuvědomili", co je to žít svobodně na cizí účet.

Fakt squattery neznám, nevím, co jsou zač, nestačí mi ani, že jsem jich potkal pár stovek v dánské Christianii uprostřerd Kodaně, nebo v New Yorku či Amsterdamu, Johannesburgu, Moskvě a Berlíně Squatter je totiž k nerozeznání od jiných řádných občanů.

Jen má masné nemyté vlasy, trochu víc zapáchá potem a špínou, na sobě má kdeco, prostě něco mezi hippíes a bezdomovci, a obyčejně si vodí nějaké psí bojové plemeno. Vzhledem squatteři připomínají členy Kocábovy skupiny Pražský výběr nebo figurky podivného to klonu muzikantského génia s hudebním hluchem zvaného PlasticPeople of the Universe...

A občas na svých webových stránkách zveřejňují výzvy, aby se různí obvinění z jejich řad, případně přátelé, kvůli právní pomoci obrátili na "Tetu Miladu". Pod tímto kryptonymem se již tradičně skrývají osoby komunikující jménem squatterů s veřejností.

Každý ví, že momentálně tou nejmocnější "tetou Miladou" je jediný člen vlády bez vzdělání Michael Kocáb, ministr na baterky, resp. pro lidská práva, výhradně však pro Romy a squattery. Jak by ne, squatteři se přece svojí nebývalou péčí a starostlivostí zasloužili o to, aby vila Milada přežila rok 2000.

Zkrátka, nekamenujte squattery, neb pěvci jsou jak ptáci; kdo hodil po nich kamenem, k těm víc se nenavrací... Dovoluji si zhřešit a parafrázovat Víťu Hálka a jeho Večerní písně.
Myslím si, kdyby dnes ještě žil, že by naopak přímo toužil, aniž by po nich hodil kamenem, aby se k němu squatteři nikdy nenavrátili...