Už stokrát jsem si říkal, že OVM je pořad pouze pro otrlé nebo pro politické masochisty. Pak však nevím proč na to u oběda vždycky koukám. A nestačím se divit. Většinou. Jako třeba zrovna včera.

 To když proti Sašovi Vondrovi usedl muž jež proslul svým krycím jménem ze seznamů spolupracovníků Falmer. Chápu, že žijeme v demokracii a strana lidí se zvláštním myšlením je její součástí, protože se pod heslem nejsme jako oni udrželi až tak, že stále straší v parlamentu. Ale  že by mi je někdo musel pořád strkat na obrazovku bych neřekl

A stále číhají na dobu, kdy řečeno s jejich někdejším opileckým vůdcem s pohlavní chorobou číhají, kdy demokracii zakroutí krkem.

Nevím, kdo v ČT rozhoduje , koho pozvou. Ale takovéto pozvání mi působí u nedělního oběda dávivý reflex. Protože ať se novodobí soudruzi tváří sebepřátelštěji, jejich neodříznutí se od starých dogmat by nás mělo děsit. Stále totiž používají slova typu rovnost, sociální spravedlnost, právo, mír, klid na práci, restrukturalizace či boj za svobodu. Myšlenky se mění, cíle zůstávají.

A tak nechápu, proč se musím za svůj poplatek u nedělního oběda dívat na relikt minulosti, byť převlečený za demokrata.

Poznámka pro diskutéry, hotovící se vyčíst mi moje roční členství v KSČ v roce 1968. Tu vaši kolovrátkovou pohádku o mé rudosti si už strčte za klobouk. To, že jsem k nim vlezl když mi bylo 22 nepovažuji sice za polehčující okolnost, ale dovolím si citát Winstona Churchila: Kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, kdo je levičák ve čtyřiceti, nemá rozum. Ale já nebyl levičák ani ve dvaceti. Ti co mne znají to vědí. A ubožáci, kteří na internetu živí legendu o mně coby komunistovi ať si trhnou protézou. Ano, přiznávám, že ve 22 letech jsem byl jeden rok členem KSČ. A myslím že to není důvodem mi po čtyřiceti letech nadávat tupě do komunistů.

Psáno pro blog.iDnes.cz
Mé blogy přejímají i servery Virtually, Parlamentní listy, Česká Media, E-portál a Fragmenty.