Vážený pane předsedo, vážené delegátky, vážení delegáti, milí hosté,jsem velmi potěšen tím, že jste mne pozvali na náš vrcholný vnitrostranický svátek, na akci, která nás vždy všechny mobilizuje, na akci, která by kromě bilancování měla ukázat hlavně naše další směřování, naše priority, naše ambice,

 naši akceschopnost a naši schopnost reflexe. Vážím si toho mimo jiné proto, že pokládám naši stranu za stranu dospělou a konzervativní i ve vztahu ke svým bývalým vrcholným představitelům. I to je informace pro naše voliče. Podotýkám, že dobrá. Ideová, programová a personální kontinuita je devízou, která nás šlechtí a odlišuje. Mou první poznámkou či prosbou je: Udržme si ji, prosím! 

Pokusím se mluvit méně než obvykle, podle Courtoisova pravidla: „Kdyby lidé více naslouchali tomu, co říkají, mluvili by méně.“ Pokusím se také na vás nekřičet, jak je mým nechvalným zvykem. Místo toho vás chci poprosit – ano, řekl jsem POPROSIT – o několik věcí. Mým druhým přáním je: Sjednocovat! 

Sjednocovat těžce slučitelné, různorodé směry, zájmy a cíle složité struktury ODS, to byl vždy můj cíl. Netvrdím, že se mi to vždycky dařilo. Nicméně moje třetí poznámka je jasná: Přestaňme už proboha s hledáním vnitřního nepřítele a koncentrujme se na skutečné hrozby, které nabourávají naši polistopadovou svobodu. Levicový populismus, národní socialismus, národovecký izolacionismus, otevřený i latentní rasismus, trade unionismus, multikulturalismus, environmentalismus, eurofederalismus, antieuropeismus… Vím, že hra na „ismy“ je trochu klausovská, ale já to cítím stejně jako on, i když se neshodneme na všech.

Prosím vás, řešme tyto hrozby a neřešme tolik, co máme sami mezi sebou. Nenaskakujme na dělení na topolánkovce, klausovce, či nečasovce. Protože my všichni jsme ODS. Ostatně kdybych to měl dohnat ad absurdum, tak ten největší topolánkovec, který mi sedm let kryl záda coby místopředseda, je dnes předsedou občanských demokratů.

Prosím vás, nenabíhejme si na dělení na „čisté a nečisté“. Protože ti, kteří nejvíce křičí, mají často sami máslo na hlavě. Nenechme se mistrovat falešnými moralisty. Nenechejme proti korupci bojovat tragikomickou pětici Bárta, Kroupa, Randák, Babiš a Zilvar z chudobince a ten je v tom nevinně jenom proto, že nechci ty ostatní jmenovat buď kvůli vám nebo kvůli sobě.

Směřuje-li politický vývoj do pytle a do háje, stávají se z pytláků hajní a z hajných politici.

Prosím vás, mluvme spolu. Sám jsem už sice mimo politiku, takříkajíc na druhém břehu. Přesto ke mně proniká to ohlušující ticho, které nahrazuje dříve tolik živou diskusi v naší straně. To si už nemáte spolu co říci, nebo máte všichni jeden názor, nebo se bojíte něco říkat? Nevím, co z toho, ale je to každopádně špatně.  A mluvil o tom už Petr Nečas.

Prosím vás, braňme se navzájem. Ať už jsou vztahy mezi vámi jakékoli, braňte každého napadeného člena ODS. Sám dobře vím, jaké to je, když se vás proti útokům zvenčí nikdo nezastane. Nenechejte koaliční partnery, aby dělali kádrovou politiku ODS. O opozici nemluvě.

Moje čtvrtá poznámka se týká odpovědnosti: Převezměme plnou odpovědnost za budoucí vývoj v České republice a náš díl odpovědnosti za vývoj v Evropě. Nikdo jiný na to nemá a nikdo jiný to za nás neudělá.

Jako senátor za Ostravu jsem dělal národní, a ne lokální politiku, jako premiér České republiky ne pouze národní, ale v národním zájmu a dresu nutně i politiku evropskou. A jsem na to hrdý! Byl jsem, nebo jsem se alespoň pokoušel být evropským státníkem. Jsme evropskou stranou, měli jsme a musíme znovu získat mandát velkého leadera české politické scény a ve spolupráci s našimi přáteli ve frakci ECR Group i nejvýraznější české strany v Evropě.

Kdo se raduje z eroze Evropské unie, a to nejsem žádný eurohujer, je hlupák bez znalosti historických konotací, kdo jásá nad problémy eura, je ekonomický neználek. Vždycky, když jsme se tvářili jako premianti, mávali fangličkami a juchali „Hej Slované“, jsme zažili trpký národní pád do hlubin beznaděje a ztrátu nezávislosti i svobody. Národní zájmy nemusí být nutně protievropské, národní hrdost není pouhé poskakování v rytmu „kdo neskáče, není Čech“ a národní identita neznamená národně-obrozenecké furiantství a la „Proti všem“. Jsem vlastencem a nestydím se za to. Moje pátá poznámka nebo spíše výzva zní: Pojďme rehabilitovat slova vlastenec a národ a zbavme je nánosu české malosti, sebestřednosti, ubrečenosti a provincionalismu. Nebojme se býti současně Evropany, aniž bychom se u toho museli servilně klanět a práskat na sebe v Bruselu. Slušnost, hrdost a pracovitost. 

Moje šestá poznámka se týká pozice ODS: Musíme mít ambici usilovat o dominanci na pravici. Musíme znovu získat důvěru veřejnosti. Musíme generovat evropské státníky s nadhledem, přesahem a kalibrem. A ne politiky na jedno použití, do prvního skandálu, kývající loutky bez talentu, bez zásad a bez charakteru. Z tohoto pohledu jste měli dnes Petrovi Nečasovi navolit nové vedení, talentované, perspektivní a skutečné budoucí lídry. Na druhé straně je dobře držet konzervativní tradice a nepřepřahat při prvním fouknutí. A já jsem poslední, kdo by se opovažoval vám radit. Radím jinde, radím rád. Platí navíc aplikovaný Hellerův-Topolánkův zákon: „První mylná představa o vedení strany je, že něco takového existuje.“

Nyní se konečně dostávám k práci, k onomu stokrát skloňovanému „reformnímu úsilí“. Platí, že je lepší mít dobrý plán dnes než vynikající zítra. Platí, že hubená evoluce je lepší než tlustý radikalismus. Velice si vážím každého, byť milimetrového posunu v naplňování našich programových priorit, s vědomím všech těžkostí koaličního vládnutí, jež dobře znám a nechci je tu zvlášť rozebírat. Nechci ani hodnotit cenu, kterou platíme za vynucenou spolupráci s Věcmi veřejnými ztrátou hlasů veřejných. A to plně respektuji vaše rozhodnutí s nimi vůbec pokračovat. Míru kompromisů spíše tuším, než abych měl pravdivé informace. Nezakrývejme ale naše vlastní nebo skutečné společenské problémy reformní rétorikou, nepoužívejme slovo reforma jako kladivo na lidi s názorem, nota bene jiným názorem. To je krátkozraké. ODS vždy stála v čele největších pozitivních změn a událostí posledních 20 let. Klausova transformace, vstup do NATO, do EU, rehabilitace třetího odboje, Schengen, rovná daň, plynová krize. To jsme dokázali my, občanští demokrati, a musíme na to být patřičně hrdí. O tom, co jsou, respektive co byly, úspěšné reformy se rozhoduje až při pohledu do zpětného zrcátka. Předním sklem se díváme do mlhy nejistot, které máme před sebou. Nezpochybňuji reformní étos, naopak. Zkusme ale sami sebe trochu méně prožívat. A to je má poznámka číslo sedm nebo dobrá rada s příchutí trpké zkušenosti: O reformách se nemluví, reformy se provádějí.

Závěrem se chci zastavit u mé nové nebo možné budoucí role v tomto příběhu. V příběhu jedné politické strany, naší Občanské demokratické strany. Když jsem 15. 12. 2002 kandidoval na vašeho předsedu, sliboval jsem vám spíše Churchilla než Chamberlaina, spíše robustnější a zemitější politiku než kuloární, salónní diplomacii, sliboval jsem tah na branku, výhru ve volbách a nový začátek. Pro některé z vás jsem to splnil, speciálně v politickém stylu až příliš důsledně. Chtěl jsem vám všem, i mým oponentům za těch osm let poděkovat. Byla to pro mne zajímavá zkušenost a za výsledky své práce se rovněž nestydím. Úspěchy se časem projeví a budou se k nim hlásit všichni, nezdary zná veřejnost a mají jediného autora. Nevadí mi to. To je prostě politika. Už nikdy ale nemohu být úplně mimo politiku, přestože ji nebudu dělat profesionálně. Není mi lhostejné, kam se tato země bude ubírat, jak se v ní bude žít a s jakou mírou svobody budou lidé v tomto prostoru disponovat. I proto, že vývoj nevzbuzuje velký optimismus. Nebo právě proto. Nenechám se vtáhnout do vašich půtek, směšných válek a řevnivostí. Na druhé straně jsem k dispozici každému, kdo o to bude stát. Přednáším doma i v zahraničí nejenom proto, že mne to baví, ale hlavně proto, že chci předat své zkušenosti, chci svým malým dílem ovlivnit postoje budoucí generace. Budu vstupovat do veřejného prostoru s ambicí chránit zájmy občanů třeba při naplňování jejich základních potřeb, jako je teplo. Budu při tom dál důsledně plnit program ODS, byť jako občan a podnikatel. A je mi úplně jedno, že to lidé nemusí tak chápat. Budu dělat politiku bez funkce, bez ambicí se jí zmocnit, s uspokojením a pokorou. A u toho budu podnikat, cestovat, věnovat se svým čtyřem dětem a třem vnoučatům, budu rozmazlovat Lucii a realizovat to, na co v politice nezbyl čas.

Přeji vám mnoho štěstí, svornosti, pokory, odvahy a síly, abyste realizovali naše sny a naplnili očekávání české veřejnosti. Přeji vám méně nervozity a více humoru, přeji vám dodržování jedenáctého přikázání – nezpapaláš. Přeji vám, přeji nám všem, úspěch. Budu na vás hrdý.

Pěkný den.
Ing. Mirek Topolánek