Ku příležitosti národního smutku následujícího po zmanipulovaných volbách uvede orchestr Lidových novin ve spolupráci se smíšeným sborem týdeníku Respekt Oratorium neznámého komponisty "Lacrimosa Hysterica"

Autor recenze byl přítomen předpremiéře. Toto zásadní a aktuální dílo reflektuje bolestivou zkušenost skutečné české společenské elity se zmanipulovanými výsledky voleb, kdy morální vítěz, Jeho knížecí jasnost, pan Karel Schwarzenberg (Milostiplný, slitovný) byl o formální vítězství připraven agentem KGB, opilcem a osobním přítelem prezidenta Václava Kikiny Klause - buranem Zemanem z jakési Vysočiny. (Což je někde na jihovýchod od Chodova a je to ten jak není náš prezident)

Výtvarné pojetí díla zajistil David Černý a lze očekávat, že premiéra bude vrcholem české kulturní a společenské sezóny. Scéna je podle kritiků bezchybně a vkusně koncipována, v průběhu oratoria je na zadní projekci k vidění důmyslná koláž loga Lukoilu, buranovy třetí brady, lezoucích batolat a nacistické svastiky - ta odkazuje na angažovaný debatní příspěvek Miroslava Kalouska (tč. nejlepšího ministra financí Evropské unie), který jasnozřivě poněkolikáté rozeznal tzv. "Náckovství" v kampani neprávoplatně zvoleného tzv. "prezidenta"

Hudebně se jedná o promyšlené koncepční dílo o pěti větách. V první větě "Tuneldědkův konec" jímavě Eva Holubová recituje několik zásadních textů Jiřího Peheho, kdy orchestr hraje patetickou , rusky znějící melodii. Sbor ji pak v refrénu vpadá do řeči s replikamou "bukva je to, Kikina, nemáme ho rádi. Pravdu, lásku pošpinil, se Zemákem v zádi" Vkusné, že?

Po intru již naplno zazní nečekaná punková věta "Karel je cool" s hudebními i textovými citacemi Sex pistols. Zde lze s úspěchem pochybovat, zda punková hudba do formátu oratoria opravdu patří, ale to již necháváme na posouzení posluchači. Konzervativní názory Jeho knížecí milosti Karla Schwarzenberga (milostiplného, pravdivého a slitovného) jasně podtrhuje finále věty "God save the Queer", na jehož textu vděčně spolupracovali neméně konzervativní hudebníci sdružení okolo organizace pražské gay pride.

Nejdramatičtější, třetí věta (Sčítání) opět cituje ruské motivky z úvodu. Evu Holubovou však již nyní nahradil Zdeněk Svěrák. Přiznávám neprofesionalitu, ale když jsem jeho dramatickou deklamaci slyšel, neubránil jsem se dojetí až k slzám. Jakoby zde hudebně zápasil motiv dobra, pravdy a lásky, který je přeřváván ohavnou, buranskou moravskou dechovkou. Zápas je to nevyrovnaný (dechovkáři mají hlasitější nástroje), ale dobrý, vznešený motiv (říkejme mu karlův) zde vede vyrovnaný zápas bez podpásových úderů.

Kakafonií žesťů je však ve finále přehlušen a Zdeněk Svěrák zde smutně svým sametovým barytonem do nastalého ticha prohlásí: "A teď, je tedy konec přátelé, ale my se vrátíme, protože ono se to jednou pozná, ale pravda , pravda ta přeci jen jednou zvítězí." Kdo by neplakal…
Čtvrtá věta je hudebně nejrychlejší, ostré zvuky smyčců a agresivní pasáže pozounů nás uvedou v dlouhou epickou část, kdy do temného chóru elit vstupují se svými party zpěváčtí naturščici z české intelektuální elity.

"Všichni na východ od Prahy jste burani", "Ožralu tam nechci, ožralu tam nechci", Prodá nás hajzl Putinovi,beztak už to zkusil", Vy češi jste debilové a debilama zůstanete" a "My sme vám to říkali, holomci, komouši,holomci, ovar žerete, Knížete si nevážíte, příjde na vás KGB" patří k nejsilnějším momentům celého večera.

Závěr patří lakrimosní, plačtivé dvojvětě nazvané "Konec naděje/vymítání Šloufa". Dynamickou koláž ze svastiky, pochodujících rudoarmějců, Mrázkových milionů a lahví becherovky nahrazuje děsivě ohromná šklebící tvář Miroslava Šloufa v rudoarmějské čapce, který svými pařáty rdousí nevinná děvčata symbolizující Pravdu a lásku Zde již autor poněkud tlačí na pilu a lze hovořit až o vysloveně emočně zbytečně vypjatém momentu. Bezútěšná pasáž vyústí v nástup všech zúčastněných umělců na scénu, kdy všichni, ruku v ruce, do ticha pějí "Anathema sit, Šloufe, Apage stanas" v lehce muzikálovém, ale o to dojemnějším finále.

Oko nezůstane suché, jen cynik by neplakal. Divák si z dvouhodinového díla odnáší extrémně silný emoční zážitek, při odchodu se může podepsat do kondolenční knihy zmařené naděje volby jediného správňáckého kandidáta - Jeho knížecí jasnosti, pana Karla Schwarzenberga (milostiplného, slitovného, pravdivého a láskyplného)
Lze tedy snad jen zatleskat a poděkovat kulturnímu atašé Republiky Kosovo, který nemalou finanční částkou přispěl k realizaci tohoto zásadního díla
Na závěr recenze tedy jen ciitace klasika, PanHavla: "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí…"