Kauza Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) je tak zamotaná, že jí normální lidé vůbec nerozumí. Zato se na ní dá leccos popsat, například jak bude probíhat vývoj po sněmovních volbách 2014.

Nejvíce nažhavená zničit ÚSTR je samozřejmě KSČM. Sestavování krajských rad ukázalo, že komunisté mají v záloze většinou jen špičkové kádry minulého režimu – od estébáků, přes vězeňské bachaře, soudruhy z pohraniční stráže, co stříleli na lidi, kteří chtěli utéct na Západ, až po různé typy politruků a tvrdé ideology normalizace. Tihle všichni se bojí digitalizovaných archívů ÚSTR, kam by se mohl každý podívat, protože to bezprostředně ohrožuje jejich budoucí kariéry. Nebo byste chtěli mít ve vládě lidi, co lámali odpůrcům režimu u výslechu prsty nebo udávali policii své spoluobčany? Právě proto tlačí komunisté na sociální demokraty, aby tuhle akci zastavili a udělali z ÚSTR krotký badatelský ústav, který se zabývá tím, jak velké sociální jistoty měli dělníci a zemědělci. Nic víc než strach z odhalení za tím není.

Tyhle věci dobře chápou mnozí poslanci a senátoři za ČSSD a není jim moc po vůli krýt minulost komunistů. Projevilo se to například minulý týden v Senátu, kde se projednávala zpráva o činnosti ústavu a ČSSD nehlasovala jednotně proti. Takhle je to vždycky, ale pak nastoupí bojovní ideologové spolupráce s komunisty typu Jiřího Dienstbiera nebo Lubomíra Zaorálka, začnou tlačit na spolustraníky a zmasakrují je.

No a pak je tu vládní TOP 09, která potichoučku polehoučku spolupracovala na převratu v ÚSTR a dostala za to funkci prvního náměstka. Nebo to byla jen malá záloha na to, co má přijít po příštích volbách? Rád bych se osobně zeptal všech těch podporovatelů Karla Schwarzenberga z dob prezidentské volby, kteří dnes protestují proti likvidaci ÚSTR, co tomu říkají? Chování „topky“ vlastně bylo takové to lidovecké „neříkám ani ano ani ne, ale chci funkci a být při tom“. Tipuji, že kauza ÚSTR nastartuje sestup TOP 09 v průzkumech a nepomůže jí ani vytvoření Fóra Karla Schwarzenberga. Jsou totiž principiální věci, v nichž se musí říct jasné ano či ne. V opačném případě nejste důvěryhodný, což se stalo „topce“.

Ještě zamotanější je kauza ÚSTR v prostředí historiků a vědeckých pracovníků. Velmi silně je tu cítit snaha konkurenčních institucí typu Ústavu pro soudobé dějiny, které by byly rády přítomny u přerozdělování 150-miliónového rozpočtu ÚSTR. No a pak je tu předsedkyně správní rady ÚSTR, paní Petruška Šustrová. O ní se dá říct totéž, co řekl prezident Reagan o vlivu státu na ekonomiku – není řešením krize, ale jejím zdrojem. Když se pak všechny tyhle vektory protnou, máme z toho kauzu, která jen tak neskončí.