Jako by začalo konečné odpočítávání tradiční euroatlantické civilizace. Zprávy z posledních dnů jsou pukající vředy uštvané společnosti, výrony hnisu drženého pod sociální a multikulturní pokličkou pokrytectví i politické “korektnosti”

Skrz pozlátko sociálkomunistického experimentování a Potěmkinovké rétoriky vládnoucích mafiánských korupčních spolků se dere na denní světlo pravá podstata stále odkládaných problémů, direktivní státní šikany, iracionálního ekonomického zmatku či bohatě dotované pozitivní diskriminace.

Vládnoucí strany v celé Evropě i hlavní představitelé EU jsou bez vyjímky komunistického smýšlení. Celá jejich politická “práce”  vychází z marxleninského učení o páchání jakéhosi pofidérního kolektivního dobra za cizí peníze, o maximální roli státu, který nejprve svoje obyvatelstvo okrade na pokraj totální bídy, aby takto získané peníze přerozděloval systémem Lva Trockého “Kdo neposlouchá, ať nejí!”, o zastrašování i represi silových složek, o minimalizování osobních svobod, o neustálém Orwellovském dohledu či špehování lidí.

Plíživou salámovou metodou se původnímu evropskému obyvatelstvu podařilo vnutit neokomunistický systém s konzumní tváří nadnárodních korporací, které si ve vzájemné symbióze s politickou elitou rozdělily kořist. Každodenní realita se tak stává čím dál více podobnou bolševickému koncentráku, kde o osudech jednotlivce od kolébky až po hrob rozhoduje vyvolený kápo, dobře zapsaný u šedých eminencí tahajících za finanční nitky systému.

Populární Špidlovské “zdroje, které jsou”, tedy reálnému daňovému poplatníkuvi ukradené peníze, se pod rukama profesionálních, státem posvěcených, zlodějů mění ve zlatou žílu pro politické mafie, které pak natolik bohatnou a mocensky bobtnají, že dnes již není v podstatě relevantní síly, která by je dokázala v jejich řádění zastavit, včetně rádobydemokratického volebního klání. Volby se dostaly na úroveň reklamního prodeje pracích prášků a vítězí ten, kdo pomocí dokonalejšího smokingu, honosnějších zaplacených “celebrit” či barevnějších letáků obelže větší stádo.

A tak se stejně jako dnes od Prahy, s její “nekonající” koalicí, po Brusel, do nekonečna točíme v jednom kole stále stejných problémů, jejichž řešení jsme se však nepřiblížili ani o píď. Veřejná hromadná doprava, nezaměstnanost, multikulturní soužití, špatná infrastruktura, korupce, dluhy a podobné politické mantry se opakují s pravidelností postaviček na orloji, ale po čase se stejně podobně ztrácí v klientelistickém boji o koryta.

Naši domácí i evropští, komunismem infikovaní vládnoucí představitelé mají totiž na vše jen dvě řešení. Zvýšení daní či dluhu. Nic jiného neumí, nic jiného nepraktikují. Jen si k tomu ještě posilují a zdokonalují represivní složky i metody, aby náhodou nedošlo k předčasnému vyschnutí “zdrojů”, tedy alespoň do doby co se udrží u lizu. A samozřejmě prohlubují vzájemné soudružské vztahy napříč politickým spektrem, aby při střídání strážců státních krmelců nedošlo k nějakým nepříjemným trestním věcem.

Pro obyvatelstvo se však pomocí mediální falešné reality vytváří dojem bohaté, šťastné a multikulturně obohacované demokratické společnosti, kde stát poskytuje sociální jistoty, zdravotnictví a školství skoro zadarmo či rozumně buduje potřebnou infastrukturu, v politice se vede nekompromisní lítý boj mezi pravicí a levicí, proti korupci nebo s nezaměstnaností a veškeré objektivní příčiny současné krize jsou pouze dílčími zastaveními či odbočkami v radostné cestě k budoucí prosperitě.

Pokud si však sundáme politicky korektní rudé brýle uvidíme naši společnost poněkud jinak. Jedeme plnou parou do prdele. Problémy a příčiny současného hospodářského i morálního marasmu nejsou v jednotlivostech, ale v nastavení celého systému. Systému, který si pomocí zákonů zlegalizoval zločineckou činnost státních institucí, zrealizoval zločinecké myšlenky a vize Komunistického manifestu i jeho ideologických následovníků, z násilného bolševického “páchání dobra” za cizí peníze vytvořil společensky přijatelně vnímaný standard.

Tím se nám společnost rozdělila na mizící menšinu produktivních a geometrickou řadou rostoucí většinu parazitů, pro které je slovní spojení “zdroje jsou” denní motlitbou, hrdost a touha postarat se sám o sebe neznámými pojmy, svědomí a charakter abstraktními výrazy. Neokomunistická společnost je naučila jen stát v řadě s nataženou rukou pro státní milodar, okradení bližního či análnímu alpinismu při nutkavé životní potřebě. Naprosto stejně jak to vidí u vládnoucích představitelů, kteří si takto uvažující elektorát vyrábí či ještě do Evropy importují.

Konce budování takto pojatého sociálního státu začínáme vidět již dnes. Parazitická většina stvořená na zakázku vládnoucím “elitám” začíná hrát rozhodující prim. V Londýně podřeže za bílého dne vojáka, ve Švédsku zapaluje auta, ve Francii chce 75% daň z příjmu, na pražském magistrátu bojuje o větší díl pomejí do koryta, v Lidovém domě straší důchodce, na Ruské ambasádě chytá virózu, v Bruselu chce vydávat zbrojní pas na čistidla do bazénu …

Všechny tyto jevy mají jedno společné. Naprostou absenci základní úcty k člověku jako jedinečné svobodné osobnosti, k jeho soukromému majtetku, k tradičním mechanismům svobodné, neregulované společnosti i trhu. Mají společné komunistické podhoubí, populismus a zvrácené demagogické hodnoty korupčního klientelismu. Začínají praskat první vředy, jaké bude pokračování?

http://kriz.blog.idnes.cz/c/342793/Plnou-parou-do-pdele.html