Začíná být více než zřejmé, že se doktorce Bradáčové podaří prosadit její plán ohledně zrušení vrchních státních zastupitelství a přesunutí speciálních odborů do Brna pod křídla Nejvyššího státního zastupitelství.

Synergickým efektem této snahy bude pravděpodobně i zrušení vrchních soudů, ale to jen tak na okraj. Nicméně z Brna se vytvoří skutečné centrum justiční moci, které ve spojení Ústavní soud, Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud a Nejvyšší státní zastupitelství i geograficky oddělí moc soudní od moci výkonné a zákonodárné, které sídlí v Praze.

V tento okamžik je na místě si položit otázky, které se této koncentrace justiční moci týkají. Je dobře umístit vrcholné justiční orgány mimo sídelní město státu? Jsou vrcholná místa obsazována právnickými osobnostmi s morálním profilem? S ohledem na velikost České republiky není rozhodně na škodu, že justiční orgány sídlí v Brně, byť test pohodlnosti a funkčnosti vykazuje extrémní nepoměr ve prospěch Prahy. Měřeno poptávkou klientů, tedy všech občanů České republiky, sídlí totiž 50 % advokátů v Praze, tedy 50 % problémů je v Praze a justice by měla být v tomto směru službou a ne odděleným útvarem sídlícím mimo vzdálenost dosahu problému. Ovšem jedná se spíše o problém logistický, způsobený nefunkčností dopravního systému naší země. Z hlediska celospolečenského významu je rozhodně umístění justičních orgánů do Brna pochopitelné, přínosné a možné řešení, které se nabízí.

Měřeno úhlem snahy o nezávislost justice se jedná o věc iluzorní, měřeno sociálně-ekonomickými měřítky dává umístění justičních orgánů smysl. Přesto všechno znamená umístění v Brně vytvoření malého právnického ghetta jejich vrcholných představitelů se všemi pozitivy i negativy této situace.

Zde se dostáváme k druhé otázce týkající se profilu či, jak jsem to nazval, morálního profilu justičních představitelů, kteří jsou členy těchto justičních orgánů. Determinačním znakem je oddanost právu, která znamená oběti v podobě vytržení z místa bydliště a dojíždění do Brna. Tuto oběť přináší každý, kdo chce být členem. Odtržení od rodiny je nutnou součástí. Domnívám se, že není dobré stavět uchazeče o tyto funkce takovému dilematu. Ostatně pokud se podíváme na strukturu osob, které se dostávají do vrcholných funkcí, ti, jejichž rodinný život trpěl nejvíc, tedy advokáti, se významnějším způsobem ve skupinách kandidátů neobjevují. Vedle poklesu výdělkových možností, které znamená opuštění advokacie pro špičkového advokáta, tak přichází ještě odsouzení k cestování po D1 a spolužití s rodinou pouze o víkendech. Jdeme v tomto směru proti řadě zahraničních justicí, kde se naopak právě z řad špičkových advokátů pro jejich nedocenitelné profesní i lidské zkušenosti rekrutují představitelé vrcholných justičních složek.

Možná s tím souvisí i fakt, že v dnešní době se mohou dostat do vrcholných soudcovských funkcí právníci, kteří byli členy KSČ, vojenskými prokurátory nebo jinak působili na významných místech bývalého režimu, byť ve funkci bez stranické legitimace, ale rozhodně vysoce nomenklaturně postavené.

Chápu, že hned bezprostředně po revoluci či po deseti letech nebylo možné najít osoby procesně zdatné a zároveň bez poskvrny. Ovšem dnes, v roce 2013, prostě už musíme mít dostatek právníků, kteří se neumazali s minulým režimem jen pro ten fakt, že prostě neměli možnost. Domnívám se, že bychom se měli zamyslet nad tím, zda sídlo justičních orgánů v Brně a ústup od požadavku na bezúhonnost v profesním životě nejsou jedněmi z témat pravice na justičním poli.

http://www.pravybreh.cz/2013/06/11/vaclav-vlk-do-vysokych-justicnich-funkci-by-se-nemeli-dostavat-lide-kteri-si-zadali-s-komunistickym-rezimem/