Po státních zástupcích a policistech si více moci nárokuje také prezident republiky.Český politický systém se otřásá v základech. Začala to policejní razie na Úřadě vlády, spojená s novou definicí toho, co je a není politika.

Další úder zasazuje systému prezident republiky, který odmítá jmenovat vládu na základě reálné většiny v Poslanecké sněmovně, čímž bourá systém parlamentní demokracie.

Exprezident Václav Havel zavedl systém, kdy nejdříve pověřil určitého politika, aby vyjednal obrysy budoucí vládní koalice, a teprve poté jej jmenoval premiérem České republiky. Jeho nástupce Václav Klaus tento systém modifikoval tím, že pokud kandidát na nového premiéra nevzešel přímo z voleb, musel donést hlavě státu sto jeden podpis z Poslanecké sněmovny, čímž demonstroval, že má zajištěnou většinu, a následně byl jmenován předsedou vlády. Nyní přichází nový prezident Zeman a říká: „Parlamentní většina není důležitá, voličům jsem v prezidentské kampani slíbil jinou vládu a nový kabinet sestavím podle své volné úvahy.“ Tento druh myšlení je počátkem konce parlamentní demokracie jako takové.

De Zeman

Miloš Zeman v posledních dnech působí dojmem člověka, jenž se zatoulal z úplně jiného ústavního systému. Už v předvolebním období některé jeho výroky naznačovaly, že si oblíbil francouzský poloprezidentský systém, a hlavně pak osobu generála de Gaulla. Ten v roce 1958 vytvořil ústavu páté francouzské republiky, která je něčím na pomezí amerického prezidentského a klasického parlamentního režimu. Jaký byl tehdejší kontext?

Poválečná Francie byla hospodářsky úspěšný stát, jejž ovšem trápila politická nestabilita ve stylu každý rok nová vláda. Jedním z důvodů bylo, že v zemi existovaly silné antiparlamentní politické síly. Jednak tehdy ještě vlivní komunisté, současně zde působili přívrženci válečného hrdiny (a krátce i poválečného premiéra) de Gaulla, kteří odmítali tradiční parlamentní demokracii. Francie současně procházela zahraničněpolitickými otřesy – postupně ztrácela své kolonie a nešťastně se zapletla do války v Indočíně. Velký úder zasadila politickému systému také situace v Alžírsku, jež ovšem bylo integrální součástí tehdejší Francie. Tamní občanská válka, spojená s nasazením francouzské armády v Alžírsku, přivedla kontinentální Francii na pokraj vnitřní dezintegrace.

Tuto situaci využil generál de Gaulle, který dvanáct let pobýval v dobrovolném vyhnanství dvě stě kilometrů od Paříže. Pod tlakem výhrůžek alžírských generálů, že udělají převrat, se nechal jmenovat nejdříve premiérem země, pak předložil návrh na změnu ústavy ve smyslu poloprezidencialismu a pod tlakem lidových referend nakonec změnil Ústavu Francouzské republiky. Tomuto kroku se dodnes říká legální převrat.

Rozdíl mezi ním a Milošem Zemanem je v tom, že vždycky měl ve francouzském parlamentu silné stoupence napříč politickými stranami. Současně Francie byla tradičně rozdělená na příznivce republiky a monarchie, takže nový systém ve stylu trochu parlamentu, trochu prezidentského monarchismu vycházel z reálných společenských pocitů a zájmů. Navíc za de Gaullem stály vlivné skupiny průmyslníků, právníků a aktivních politických stoupenců, jejichž zájmem bylo modernizovat zemi a zvýraznit její mezinárodní postavení.

U Zemana je cítit, že jeho pokusy o „legální převrat“ jsou spojeny příliš s jeho egem, a skupiny v jeho okolí můžeme zařadit spíš do kategorie nostalgických oldies. Přesto se Zeman v horizontu dvou tří let o zvrat v degaullovském provedení pokusí.

Prezentace Rusnoka

Jestli Miloš Zeman měl v minulosti na něco pevně odmítavý názor, byla to existence úřednických vlád. On sám byl po dvakrát svědkem (Tošovského a Fischerův kabinet), jak tyto sestavy sice přispějí k uklidnění situace, ale prakticky nic podstatného zemi nepřinesou, protože mají limitovaný mandát. A hlavně a především – neopírají se o většinu v Poslanecké sněmovně, takže sebelepší návrhy nemají šanci projít. Podobné vlády jsou proto dobré k tomu, že jejich premiérovi zajistí lacinou slávu, která z něj udělá miláčka národa.

Zřejmě se dostáváme k tomu, proč si Miloš Zeman tak pohrává s myšlenkou, že by vytvořil tzv. vládu odborníků v čele s exministrem financí Jiřím Rusnokem. Jak známe Zemana, víme, že hraje současně na více šachovnicích. Jeho hlavní hrou ovšem je dostat do povědomí lidí právě Rusnoka jako příštího volebního lídra jím spřízněné Strany práv občanů – Zemanovci (SPOZ). Zeman správně cítí, že SPOZ ještě není zralá na předčasné volby v září 2013, a proto se bude snažit využít příští měsíce k propagaci jemu nakloněných kandidátů.

Krátkozrakost

Co v této situaci absolutně zaráží, je krátkozrakost některých politických skupin, zvláště na levici, jež necítí, že ve státě příliš narůstá počet skupin, které si vsadily na dezintegraci celého systému. Státní zástupci svým bezprecedentním útokem na politickou třídu chtějí podpořit přijetí nového zákona o státním zastupitelství, který právě leží v Parlamentu. Lidé typu Babiše a Okamury se zase veřejnosti snaží vsugerovat, že jen oni je vyvedou ze všeobecného chaosu, a do toho se hlava státu snaží překreslit základní pravidla parlamentní demokracie.

Tragické je, že politici tradičních parlamentních stran tohle ve své většině nechápou a snaží se na dezintegraci co nejvíce vydělat na úkor politických soupeřů. Demokratická většina v Parlamentu, ať už zprava nebo zleva, by si však měla uvědomit, že je spojují hlubší společné zájmy na zachování systému jako celku.

Je takové české přísloví: Když hoří sousedovi střecha, je to i tvůj problém. Tady spíš převládá modifikace: Když hoří sousedovi střecha, je to nejlepší situace, jak mu ukrást něco z garáže. Pokud se alespoň v základních věcech nespojí pravice a levice proti mocenské expanzi nesvaté trojice prezident Zeman, státní zástupci a populisté, odstřelí si systém, na němž samy stojí. Příliš to připomíná politickou situaci na podzim 1947. Dopad bude tentokrát měkčí, ale stejně bude všechny hodně bolet.

http://www.pravybreh.cz/2013/06/25/bohumil-pecinka-zemanuv-pokus-o-prevrat/