Než si přečtete to co na Vitually zařazují do rubriky Šmok dne a já do rubriky duševní zvratek( budu muset zavést) aniž bych chtěl autorovi upírat právo vyzvracet se(ostatně mnoho je těch, co si totéž myslí o mých výtvorech), musím se vrátit k myšlence, která mne čím dál tím víc pronásleduje. Nějací hoši prostě neunesli vítězství Klause. A tu prasklou žluč jim přeji.

Čím dál tím víc se bojím, že není daleko okamžik, kdy nepoučeni historií s níž jsme se nedokázali vypořádat nás takovíto lidičkové posouvají čím dál tím více k trpkému osudu prožít si ji znovu.

Michael Kraus je v USA profesorem politologie, v měsících před prezidentskou volbou pracoval jako poradce Jana Švejnara. Rozhovor s ním publikoval minulý čtvrtek ve svém třináctém letošním čísle týdeník Reflex a od té doby o něm kupodivu nikdo jiný nepsal.

Prezidentem České republiky byl v polovině letošního února zvolen kandidát ODS Václav Klaus. Mezi reflexemi dějů před volbou jednoznačně vyniká rozhovor Karla Hvížďaly s Michaelem Krausem, jedním ze stratégů Švejnarovy kampaně. Tři hlavní témata rozhovoru: poukaz na vlivné finanční, bezpečnostní i mediální zázemí v okolí staronového prezidenta, v českém prostředí všudypřítomný strach a podobně vždy přítomná potřeba změny. Budeme-li citovat profesora Krause, takové změny, „která by Česko odpoutala od tržního extremismu, neúcty k vládě zákonů a hodnotového úpadku“.
Jeho odpověď na otázku, co ho během kampaně před prezidentskými volbami nejvíce překvapilo, zní až mrazivě jasně: „Nejvíc mě překvapilo, když v listopadu na první schůzce našeho týmu (připravujícího kampaň Jana Švejnara, pozn. autora) ostřílení ,domácí‘ členové začali naše jednání tím, že jeden po druhém vyndali baterie ze svých mobilních telefonů, neboť předpokládali, že jsme odposloucháváni… Pro mě to byla zdrcující zpráva o stavu české demokracie,“ a zároveň jeden z „šokujících“ dokladů strachu prostupujícího velkou částí české společnosti. Jde o „strach z magistrátu, strach z pomstychtivosti Klause a spol., strach z vlivu mocných… Dokud bude existovat ve společnosti pocit strachu v takové míře jako dnes, ústavní záruky Listiny základních práv a svobod zůstanou jen formální záležitostí.“

Profesor Kraus v rozhovoru poukazuje na obrovský a netransparentní finanční kapitál, který má k disposici staronový prezident. Dodává k tomu i dva příklady: situaci, kdy se „den před poslední prezidentskou volbou (…) Klaus prakticky o půlnoci vydává za Andrejem Surňakem, přítelem podvodníků ze zkrachovalého H-Systému, jehož kdysi sledovala BIS,“ aniž by měl potřebu toto setkání jakkoli vysvětlit ve chvíli, kdy na něj média poukáží. Na druhém místě pak uvádí všeobecně známé setkání prezidentského kancléře Jiřího Weigla s Miroslavem Šloufem v hotelu Savoy. Podle Krause přitom platí, že „kdyby se sešel kancléř prezidenta Bushe s osobou, která je natolik propojená s podsvětím, dostal by okamžitě vyhazov“.

V našem případě zatím bezchybně funguje obvyklý postup – nejprve řekneme, že se nic nestalo a mlčet budeme tak dlouho, až média budou muset své stránky či vysílání plnit nějakým jiným obsahem a na věc tak zapomenou.

Kromě podezřelého společensko-ekonomického pozadí, jehož součástí je z důvodu ideové blízkosti i vedení KSČM, pomohla Václavu Klausovi další z jeho zbraní, a to mýtotvorba. „V Česku se Klaus rád prezentuje jako stoupenec konzervativní ideologie, ale vnější svět, který ho hodnotí podle jeho postojů a činnosti, a ne jen prázdných frází, ho tak už dávno nevnímá. Když byl zvolen prezidentem před pěti lety, význačný britský konzervativní časopis The Economist poznamenal, že Klaus se sice hlásí k odkazu Margaret Thatcherové, ale ve skutečnosti mu přesněji sedne nálepka ,populistický nacionalista‘. To je také ten pravý důvod, proč mu nakonec ke zvolení pomohla i KSČM, jež má k populistickému nacionalismu hodně blízko,“ říká v rozhovoru s Karlem Hvížďalou Kraus a dodává, že „v českém prostředí se mu daří tyto mýty udržovat při životě především díky médiím, která většinou naivně fandí rádoby ,pravici‘.“

„O hluboké potřebě změny, již cítí velká část české společnosti,“ podle Krause svědčí, že se „Švejnar (…) velmi rychle stal zosobněním a symbolem těchto nadějí.“ Je přitom podle něj „tristní, že Klaus se hned po volbách pokouší mystifikovat veřejnost dezinterpretací této volby jako fatálního ideového střetu mezi dobrem, tedy demokracií a svobodou, reprezentovanými Klausem, a zlem, to jest diktaturou vyvolených, (…) kteří jsou ,proti všemu, co se tady odehrálo od 17. listopadu 1989‘.“ Podle Krause je také zjevné, že je to právě Václav Klaus, kdo se dnes stal „hlavní brzdou“ rozvoje české společnosti. Rozhovor, který zde obsáhle citujeme a komentujeme, je podnětným popisem řady rozměrů života soudobé české společnosti. Z hlediska střednědobého by neměla zapadnout informace, že se Jan Švejnar chystá na prezidenta kandidovat znovu v roce 2013, okamžitá reakce na tento rozhovor, zejména ze strany investigativních žurnalistů, by ale měla být ještě jiná. Pracuje někdo z novinářů na rozkrytí finančního zázemí institucí a kruhů blízkých Václavu Klausovi? Nestali se mrtví sponzoři ODS stojící v roce 1997 za pádem vlády, Klausova švýcarská vila nebo nutně podezřelá dohoda o mimosoudním vyrovnání mezi ním a tehdejším ředitelem televize Nova Vladimírem Železným příliš snadno součástí místního politického folklóru? Dokáže se těchto témat chopit tisk, který podle profesora Krause české „rádoby pravici“ naivně fandí?

Jsou skutečně vedoucí představitelé KSČM a Václav Klaus jakožto „populističtí nacionalisté“ přirozenými ideovými spojenci, a jestli ano, plyne z tohoto spojenectví něco? A čím vysvětlit všudypřítomný strach ve společnosti, když, řečeno s Václavem Klausem, „dnes asi žijeme v nejlepším období naší země, v jakém jsme kdy žili“. Neměli bychom si při pohledu do vod domácí politiky klást právě tyto otázky a dožadovat se odpovědí na ně?

Patrik Eichler je členem redakce Literárních novin. Rediguje rubriky Spor a Rozhovor.
Text vyšel v Literárních novinách 2008-14 na straně 3.