Dvacet osm možností, jak pojmenovat novou jednotku lidské malosti a politické ubohosti po některém z adeptů, kteří naplnili touhu vyšplhat se na chvilku do záře mediálních reflektorů na zádech prezidenta Václava Klause.

Velezrada je jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu, tedy řádu, jehož součástí je právo prezidenta republiky udělit amnestii, jejíž podmínky nejsou žádnou právní normou nikde a nijak specifikovány. Je to zrada vlastního státu, jeho odevzdání do rukou cizích mocností, krok směřující k zániku republiky, jejímu obsazení nevolenými a dosazenými odjinud. Je to pošlapání demokratického řádu a podpora a prohlubování demokratického deficitu. Jinými slovy je to přesně to, proti čemu jako jeden z mála v této zemi aktivně vystupoval prezident Václav Klaus po celou dobu svého mandátu, a za co sklízel od Bruselských patolízalů, čekajících na dotace a nové funkce v Unii v době, až přestanou být volitelní u nás, jen slova posměchu a opovržení.

Jednoho dne se několik lidí podívalo do novin a pustilo si zprávy v televizi. Zjistili, že pár desítek tisíc taky možná voličů na sociálních sítích volá „pověste ho vejš, ať se houpá“, a že by jim to mohlo přinést nějaké ty body. A tak tu máme na stole v novodobé české historii bezprecedentní návrh, aby senát obžaloval svého prezidenta z opravdu velké zrady. Velezrady. Kdo si honí to triko? O kolika z nich jste do teď slyšeli?

Miroslav Antl, za komunistů od roku 1983 prokurátor, který po revoluci rezignoval na funkci 1. náměstka policejního prezidenta, protože jel ve služebním voze opilý a chytili ho, Miroslav Nenutil, který jistě z přesvědčení vstoupil do KSČ v roce 1987, Marta Bayerová, bývalá nomenklaturní komunistka ve Znojmě na národním výboru, Jan Žaloudík, bývalý člen KSČ, Alena Gajdůšková, která kandidovala na členství v KSČ a tuto kandidaturu zrušila až v prosinci 1989, František Bublan, bývalý flanďák a chartista, který pak nechal zmastit lidi na CzechTeku, Miroslav Krejča, Miloš Janeček, Tomio Okamura, Libor Michálek, Radek Sušil, Eva Syková, Petr Šilar, Alena Dernerová, Jan Horník, Vladimír Plaček, Ivo Bárek, člen KSČ v letech 1977 až 1989, Jiří Šesták, Pavel Lebeda, Božena Sekaninová, Eva Richtrová, Hassan Mezian, Miloš Malý, Babišova pravá ruka Jan Veleba, člen KSČ od roku 1974, funkcionář komise na okresním výboru, který vrátil knížku až po roce 1989, Pavel Trpák, Zdeněk Škromach, člen KSČ v letech 1982 až 1989, nebo Eliška Wagnerová, pro kterou je pojem státní suverenita, soudě podle postoje k Lisabonské smlouvě, jen synonymem pro toaletní papír, či Jiří Dienstbier, který se dodnes nesmířil s tím, že nebyl ani první, ani druhý, ba ani třetí, když si svého prezidenta volili občané a ne stranické sekretariáty.

Dvacet osm adeptů, podle kterých lze pojmenovat novou jednotku lidské malosti a politické ubohosti. Dvacet osm lidí, jejichž jména je dobré si zapamatovat, protože takový materiál si mizející svrchovanost a celistvost republiky, jakož ani demokratický řád, ke kterému máme i díky nim stále tak daleko, snad pro příště ani nezaslouží.

http://frantisekmatejka.blog.idnes.cz/c/323725/Dienstbier-Gajduskova-Wagnerova-Okamura-Antl-versus-Klaus.html