Vážení a milí, přátelé nás pozvali na letošní „Ples před oponou“, a tak jsme v očekávání příjemného společenského zážitku vyrazili do Brna. Ples se vloni konal poprvé a byl prý natolik úspěšný, že se už při druhém jubileu předem označoval za hit letošní plesové sezóny, a to nejen v Brně, ale na celé Moravě.

Patřičně natěšeni jsme tedy s Petrou vyrazili do moravské metropole, abychom si užili plesové elegance, švihu, dobrého jídla a pití, tance i společenské zábavy. Tady jsou naše zážitky…

Budova Mahenova divadla vídeňských architektů Felnera a Helmera je sama o sobě zážitkem, navozujícím libý pocit fin de siécle, takže první kroky byly opravdu slavnostní, včetně uvítání ředitelem a dalšími pracovníky vedení divadla. Naše lože byla sice jen s malým stolečkem, takže o případném stolování na úrovni hlavního sálu nemohla být ani řeč, to však vynahradila výhodná pozice s krásným výhledem. První pohled do sálu ovšem přinesl také první překvapení: na všech stolech stály lahve vína, a to včetně bílého, takže značně zteplalého. Což bylo zcela nepochopitelné jen do okamžiku, kdy jsme požádali mladou servírku o nějaké šampaňské a chladič s ledem. Šampaňské se ten den nepodávalo žádné, což na takto noblesním plese velmi překvapilo, jen sekt Bohemia Prestige Brut, který je naštěstí docela pitelný. Další slova servírky nám ovšem vyrazila dech: ledu je prý nahoře v bufetu dost, ale neví, jestli se najde v inventáři nějaký ten chladicí kyblík!! Proboha, jak budou řešit ta zteplalá vína na stolech, bleklo mi hlavou. Kyblík se naštěstí přece jen našel – kupodivu během celého večera všichni hosté zřejmě popíjeli to příšerně zteplalé víno, neboť žádný další chladič s ledem jsem během celého večera nezaznamenal. Což by na jižní Moravě, ve vinařské oblasti, jeden vskutku neočekával, možná tak ještě v zemi Bašibozuků…

Ples uváděl Marek Eben, jako vždy na úrovni, a zrovna tak na úrovni bylo předtančení sboru baletu Národního divadla Brno na melodii valčíku z Louskáčka. Následovalo přivítání hostů, včetně primátora, a pak namísto první účinkující, bohužel onemocnělé Evy Urbanové, vystoupil Peter Dvorský se dvěma populárními ariemi. První taneční blok pak obstaral orchestr brněnského Národního divadla Straussovými skladbami.

I domnívali jsme se, že ples bude po tomto úvodu pokračovat již tradičně tak, aby člověk mohl náležitě skloubit tré důvodů, proč zde je: tanec, dobré jídlo a pití a společenskou zábavu, tedy konversaci s přáteli. Nikoliv: pořadatelé zřejmě neznali přísloví, že méně bývá více a zahltili ples spoustou nesourodých vystoupení: fragmenty z baletu, arie ze Straussova Netopýra, další fragment baletu z Delibesovy Coppélie a hosté ze Stardance II., Monika Absolonová a Saša Rašilov se svými profesionálními tanečníky. Do desáté večer si prostě člověk nezatancoval a nezatancoval a nevěřím též, že si hosté v sále bez pokřikování dokázali povídat o viděném a slyšeném.

Zvláštní směska skončila a konečně nastoupil orchestr B Side Band s hostující Terezou Černochovou, orchestr pro tento účel bohužel více jazzový než taneční. Krásně by se poslouchal na koncertu…

Během programu jsem odběhli k bufetu a nutno říci, že byl skvělý, zvláště teplá jídla a moučníky byly skutečně na úrovni reprezentačního plesu. Bohužel stolečků k jídlu i stolečků odkládacích tam bylo jako šafránu, takže k jídlu a zapíjení soust vínem by člověk musel mít rozhodně více než dvě ruce, což velmi kazilo celkový dojem.

Orchestr byl po necelé hodině opět vystřídán hvězdami Stardance a po dalších třiceti minutách kostýmním konceptem Triumf lásky, se sedmi smrtelnými hříchy a sedmi cnostmi. Blýskavá kostýmní přehlídka jako by sem byla přenesena z jiného večera a člověku se pomalu začalo jiskřit před očima.

Pak se stále ještě netancovalo, ale nastala charitativní dražba. Osobně nejsem přítelem takovýchto spektakulárních dražeb, neboť se domnívám, že charita se má dělat nenápadně, bez halasu, jinak lze llehce nabýt dojmu, že dárcům jde mnohem více o osobní prezentaci a společenský prospěch, než o charitu jako takovou. Průběh mi dal velmi za pravdu, neboť hlavním magnetem dražby byla poukázka na vyfotografování módním fotografem Jadranem Šetlíkem a tu vydražila mladá blondýnka, sedící vedle neuvěřitelného týpka v leskle pruhovaném saku, které samo o sobě svádělo k vraždě, zvláště, když ho měl přehozené přes židli a seděl jen v košili, neznaje dozajista správné podotknutí Gutha – Jarkovského, že sundá-li si muž na veřejnosti sako, může si stáhnout i kalhoty.

Dívenka k jeho pobavení vydražila fotografování Šetlíkem za více než 140.000.- Kč. Holt, pecunia non olet… Docela jsem v tu chvíli Marka Ebena litoval, ale držel se statečně.

Byla půlnoc, ovšem celková doba k tanci byla doposud jen něco málo přes hodinu…podivný to ples.

Pak se konečně mohlo začít tancovat: k hodinovým vystoupením nastoupili popořadě Lou Bega (to jsme mohli jít na diskotéku a ne na ples a u stolů nebylo slyšet vlastního slova), Miro Žbirka (konečně alespoň směska rychlejších a pomalejších skladeb coby výsek z Mekyho koncertu) a nakonec příšerná Sandra, zpívající z playbacku (to už si u stolu nešlo povídat vůbec, jen hlasitě nadávat). Obsluha s přibývajícím časem též vázla a tak jsme se záhy vydali do hotelu s jasným rozhodnutím, že za mnohatisícové vstupné to byl (až na nádhernou budovu a výborný catering) docela velký průšvih, nehodný názvu representační ples, neřkuli vrchol sezóny.

Jen se moc a moc obávám, že tento ples přece jen něco representoval: dnešní dobu a dnešní „honoraci“ (čest budiž výjimkám!)…uff!

Váš konsternovaný
Miroslav Macek

http://www.macekvbotach.cz/dopis-z-brna/