Dopis z nebe. Na věčnou hanbu.
Gosudar góroda Brnó Roman Onděrka, mé jméno je Vám asi neznámé, jsem jeden z těch, co 26. dubna vkročili do města Brna. Narodil jsem se v Kyjevě, v roce 1920, nedlouho poté, co se naše vlast stala součástí velkého Sovětského svazu.
Moji matku a její rodiče zatkla NKVD. Krátce na to zemřela. Byla buržoazního původu. Otec a dva bratři zemřeli hladem během kolektivizace ukrajinského zemědělství.
Ale revoluce vyžaduje oběti, zřekl jsem se proto svých rodičů. Odešel jsem do Moskvy na vojenskou školu, když mi bylo patnáct. V roce 1937 Stalin odhalil zrádce uvnitř armády. Bylo třeba popravit tisíce našich důstojníků. Škoda, že jsme tehdy nevědeli, že šlo o fašistickou provokaci!
V roce 1945 jsem prošel Vídní, Bratislavou a Brnem. Moravská děvčata jsou nejlepší. Škodaže Československo bylo osvobozeno až poslední v Evropě. Mohli jsme u vás být dřív. Jen jeden den v životě jsem strávil v Brně a to ještě ne celý. Dne 26. dubna 1945 má pozemská cesta skončila. Průstřel břicha a krvácení nešlo zastavit. Chtěl jsem kněze, ty vojenské ale Stalin nechal vybít. Dnes by mi bylo 88 let.
Nikita Chruščov světu řekl o Stalinových zločinech o deset let později. Mí rodiče byli tedy nevinní! A já chtěl plakat, když jsem viděl, tytéž tanky osvobozující Prahu od nacismu, vjíždět pod vedením téhož maršála Ivana Koněva do Budapešti roku 1956, kde naši kluci postříleli tisíce maďarských civilistů.
Moje jméno nenajdete na pomníku v Brně-Králově Poli. Tam na tom místě, kde jste místo jmen našich kluků nechal zasadit zkřížený srp a kladivo. Těsně jsme se minuli, když jste 27. dubna na mém hrobě mluvil při kladení věnců. Nad našim hrobem jste odhalil místo jmen našich chlapců symbol sovětských zločinů. Na věčnou hanbu!
A naše jména, ta jména nikdo nepřečetl a nikdo je na pomník nevytesal. Až se jednou setkáme, gosudar Onděrka, zazpívám vám. Srpy a kladiva tesáte, prosím vás, komu? Copak si myslíte, že na to čekáme? Kašlu vám na fangle! Z lampasů je nám zle, proč nám sem každý rok lezete?
Andrej Saframovič Daviděnko