Svého prvního sklípkana jsem dostal v srpnu k šedesátinám. Grammostola rosea.Musím říci, že je to velmi zajímavé zvíře. Zakoupil jsem odbornou literaturu a důkladně jak je mým zvykem jsem vše prostudoval. Vím co je to bulbus, carapax, cepalothorax, chelicery a makadla. To jsem Vám popsal skoro celého pavouka.

Pozorovnání jeho chování a hlavně lovu živé potravy se stalo tak zajímavým, že jsem si pořídil ještě jednoho do kanceláře. Brachyphlema smithii. Za krátkou dobu, jsem si dokonce troufl pustit si ho na ruku. Při běžné týdenní  údržbě jeho terárka mi zazvonil telefon, já vyndal z terárka ruku, sáhl po telefonu a nezasunul dvířka. Pak cinkl mail, já ho zúřadoval, pak bylo šest večer a já šel domů. Ráno můj chovanec -vlastně to byla ona- byla z terárka pryč. Největším problémem nebyl uprchlý asi tak osmicentimetrový sklípkan, ale přesvědčování dámské části personálu, že domů jít nemůžou, že budeme hledat. A tak jsme hledali. Pohled na skupinu kolegů a kolegyň jak s děsem v očích po čtyřech, oči vyvalené jak třináctka na maminýho robertka, prolézají všechny kouty mi přišel celkem veselý. Jim už méně. Jedna z kolegyň, která se přiznala k arachnofobií, se po přečtení příručky dokonce přiznala, že ji to uprchlé zvíře zajímá. Mně taky. Po dvou dnech, kdy se pavouk neobjevil, se zdá, že kromě mně už nezajímá nikoho. Z toho plyne poučení. Když si přestanete jedovatých hajzlíků všímat, zjistíte, že vlastně neexistují. Takže jedovatí hajzlíci, trhněte si nohou. Od této chvíle si snovejte své pavučiny kde chcete, já na vás kašlu.
A zde je moje uprchlice. Původně jsem chtěl uveřejnit i fota dalších jedovatých hajzlíků, ale ten Theraposidae se mi jeví zajímavější. No řekněte, není krásnější, než nějaká fousatá obluda?