Nedělní připomenutí si českých obětí, českých dozorců, kteří nezemřeli rukou nepřítele, nebyli popraveni, umučeni, ale doplatili na nepřizpůsobivost jiných… nebyla protestem, ani narušením, jak napsala některá média. Nebýt povyku rudozelené Lišky a zájmu médií, byla by naše delegace v Letech u Písku možná i přehlédnuta.

Stáli jsme potichu v povzdálí, jen transparenty poukazovaly na lživost cikánského srocení. Policie nás nevykázala, ale požádala, aby byl náš improvizovaný brífink s novináři přesunut o dvacet metrů dále. A slovní potyčka? Pokud je jí míněno naše ticho a hulákání několika cikánů a Papeho, pak ano :-)

Před více jak rokem řekla předsedkyně Národní strany Petra Edelmannová pro ČT1, že NS bude uctívat padlé za vlast, bojovníky, hrdiny, ale ne ty, kteří pro konec války a vítězství nad nacisty nic neudělali. Že není nejmenší důvod stavět další a stále další památníky těm, kteří zemřeli převážně na svoji vlastní neschopnost žít jako ostatní… Ta pravda platí a bude platit.  Nejdříve potulný způsob života, který sám o sobě porušoval nejen zákon, ale především dokladoval, že cikáni nebyli schopni udržovat ani základní hygienické návyky, nemluvě o jiných hodnotách, kterými společnost v konkrétní časoprostor žila. To vše s nimi přešlo do tábora v Letech. To vše s nimi jde dodnes. Stačí navštívit sídliště v Mostě, Jirkově, nebo třeba famózní slovenský Luník či samoty po celé republice, kde cikáni žijí jako ve středověku – žijí tak z vlastní vůle, nikdo jim to nenakazuje, nikdo je k tomu nenutí, nikdo jim to neradí. MOHOU ŽÍT JINAK – čistotně, spořádaně a normálně – ALE NEUMÍ TO!

Je nutné připomenout, že Letský tábor byl v porovnání s vyhlazovacími tábory jen jakousi polepšovnou, prakticky nehlídanou a především – nikdy zde nebyl nikdo popraven nebo umučen! Na druhou stranu, historie válek zná zajatecké tábory, kde vojáci roky přebývali v podmínkách hygienických, klimatických i stravovacích nesrovnatelně horších, dennodenně mučeni, trýzněni a přesto – z velké vůle a víry byli schopni alespoň elementární základy lidské existence, přežití plnit a dodržovat. Nedovedeme si představit, jak dlouho by přežila cikánská tlupa v koncentráku v indonéské džungli za podmínek, za jakých zde byli drženi třeba britští vojáci!

Všechna trestní oznámení a žaloby na Petru Edelmannovou byly zastaveny. Žádný soudní znalec neshledal naše projevy za závadné. Jsme jediní, kdo v kauze Lety nelže!

Cikáni v Letech – zopakujme si fakta
Tábor v Letech byl zřízen na základě vládního nařízení o kárných pracovních táborech ze dne 2. března 1939.
Tábor v Letech u Písku byl otevřen 8.8.1940
Měl sloužit jako pracovní tábor pro osoby vyhýbající se práci a vést internované osoby k pracovním návykům a tím také k trvalé práci. Takovýchto táborů bylo zřízeno několik desítek po celém území Protektorátu Čechy a Morava. Kromě tábora v Letech a Hodoníně u Kunštátu byly tyto tábory také v Plané nad Lužnicí, Mirošově, Hradištku a na dalších místech, kde probíhala nějaká výstavba silnic a podobně. Celkem bylo v těchto pracovních táborech internováno 50 tisíc osob.
Tábor v Letech u Písku nebyl v době svého založení podobně jako ostatní pracovní tábory předurčen pro nějaké konkrétní etnikum či jinou skupinu. Velitelem tábora v Letech, kterého funkce se oficiálně nazývala ředitel, byl určen 52letý Josef Janovský - kapitán četnictva. Ředitel neměl jakoukoli rozhodovací pravomoc mimo tábor. Vězni, kteří byli nazýváni chovanci byli zařazováni do tříd. 3. třída byla přidělována při příchodu. Za dobré chování byl vězeň přeřazen do druhé třídy a při dosažení 1. třídy a uplynutí 3 měsíců byli propouštěni. Vězni do tábora zpravidla přicházeli z výkonu trestu ve vězení a pobyt v pracovním táboře je měl uvyknout na práci před úplným propuštěním. Pokud internovaný měl nějaké kázeňské nebo pracovní přestupky, tak se mu nezlepšovala třída a pobyt v táboře se mu prodlužoval, takže někteří trestanci dosáhli až šestiměsíčního pobytu. Vězni pracovali na výstavbě silnice, na polích a v lese po celém okolí tábora. Do tábora docházel smluvní lékař z blízkého okolí a vážnější případy byly převáženy do nemocnice v Písku.
Velitel tábora Janovský byl podle všech dostupných informací přísný člověk, kariérista a podlézavý vůči nadřízeným a přísný vůči vězňům i podřízenému personálu.
Tábor byl zřízen z bývalé pracovní osady sestavené z dřevěných domků používaných civilními dělníky při výstavbě silnice. Ve spodní části jeho hranice vymezovala dřevěná ohrada a v horní části u lesa dřevěný plot.

Do konce roku 1940 prošlo táborem 233 osob, z nichž 197 jich bylo již dříve trestaných.
1941
Po celý rok 1941 fungoval tábor podle určeného záměru. V průběhu roku zemřeli v nemocnici v Písku dva vězni a jeden zemřel krátce po propuštění z tábora. Za jednu z příčin je udávána těžká práce a malý ohled ke zdravotnímu stavu některých vězňů, kteří mohli mít skryté závažné choroby. Za rok 1941 přišlo do tábora 537 osob z toho 489 již dříve trestaných. 27 osob z tábora uprchlo, z čehož bylo 25 osob následně dopadeno. Z celkového počtu káranců bylo 45 romského původu.

1942
Rok 1942 probíhal v zaběhlém stylu až do 10.7.1942 10.7.1942 vydal generální velitel neuniformované protektorátní policie Horst Bőme směrnici obsahující příkaz shromáždit Romy v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Příkaz se netýkal všech Romů obecně, ale těch, kteří se nemohou prokázat žádnou pevnou a produktivní prací a osob žijících cikánským způsobem - tedy i českých a německých občanů protektorátu, kteří byli klasifikováni jako takzvaní asociálové. To se týkalo zejména českých prostitutek a trhovců. Pokyn ke zřízení tábora přišel z Berlína. V táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu měly být umístěny celé rodiny. Muži a ženy měli pracovat v táborové prádelně, kuchyni, na polích a v lesích v okolí tábora a muži na výstavbě silnice. Tímto končí první část historie kárného pracovního Letského tábora a začíná období takzvaného cikánského tábora. Stávající vězni byli buď propuštěni, nebo převezeni jinam. Malá část jich zůstala v táboře a připravovala ho pro nově příchozí. Za celou dobu předchozí existence se počet internovaných Romů jak v Letech, tak v táboře v Hodoníně u Kunštátu pohyboval v rozmezí 10 až 25 procent.

2.8.1942 dorazila první skupina Romů
Hned po příjezdu si jedna rodina (Šlehovfových z Klatov) stěžovala, že nejsou žádní cikáni ani tuláci a do 22.8.1942 byli všichni propuštěni.
21.8.1942 v táboře bylo již 1040 osob a tábor se tak stal zhruba trojnásobně přeplněný. V té době měl tábor nového smluvního lékaře, protože toho předchozího zatklo gestapo. Internovaní přijížděli vlakem na nádraží v Mirovicích s četnickým doprovodem a byli z nádraží převáženi do zhruba šest kilometrů vzdáleného tábora v Letech. Další přijížděli s celými rodinami na povozech tažených koňmi s četnickým doprovodem.
Příchozím byly zabavovány povozy, koně a stany, také hudební nástroje. Cennosti byly brány do úschovy, ale evidence uschovaných předmětů nebyla pečlivá. Těm, kterým se podařilo přežít válku, byly povozy a koně vraceny náhradou.
Ubytováni byli v táboře zvlášť muži, zvlášť ženy s malými dětmi a zvlášť větší děti.
Zdravotní stav příchozích byl špatný. V táboře bylo internováno mnoho starců, kteří byli sešlí věkem. Mnoho jich mělo kostní záněty, revma, tuberkulózu a kožní choroby. Mezi nemocemi, které příchozí přinesli do tábora, lze vyjmenovat spalničky, příušnice, záškrt, dále trachom (chronický zánět spojivky, kdy dochází k jizevnaté deformaci víček, vedoucí až ke slepotě) u dětí byla častá chřipka, angína a vši. Z nemocí, které se do tábora dostaly, byl však nejhorší tyfus. V podstatě se dá říci, že s příchozími se do tábora dostaly zástupci všech tehdy běžných nemocí, protože zdravotní stav příchozích nebyl dobrý a odrážel se na něm předchozí způsob života příchozích, zejména kočování.
Hned po příjezdu se velmi rozmohl svrab. Hlavní poddíl na tom měly nevyhovující hygienické podmínky v táboře a vysoká koncentrace osob. Vedení tábora podniklo kroky k zajištění dalších ubytovacích kapacit a podalo nadřízeným protektorátním úřadům žádost o prostředky na zřízení další studny, protože nedostatek vody byl pro hygienu zásadní.
V této době již německá armáda na východní frontě zaznamenala první porážky a německý válečný stroj se začal zadrhávat u Stalingradu. To mělo za následek, že německé okupační vedení zakázalo v Protektorátu veškeré investice mimo válečnou výrobu. Nakonec tedy byla strážními četníky prohloubena stávající studna, aby se zvýšila její vydatnost a dovezeno několik dřevěných baráků z jiných míst.
Tábor nebyl na tak vysoký počet osob dimenzován a to se projevilo ve špatném stravování, protože kuchyně nedostačovala kapacitou. Stravy bylo málo a byla nekvalitní. Velký počet internovaných tvořily děti, protože internované romské rodiny měly velké počty dětí. Děti do 6ti let tvořily skoro polovinu z celkového počtu internovaných.
Velitel Josef Janovský situaci v táboře naprosto nezvládl. Předtím měl v táboře po dva roky jen dospělé muže a tábor nebyl přelidněný. Janovský naprosto podcenil hygienickou situaci a příznaky začínající epidemie se snažil před nadřízenými orgány ututlat a zvládnout ji sám, aby si zřejmě nepoškodil kariéru. Zejména tato skutečnost vedla k pozdější tragédii. Neschopnost Janeckého v řízení tábora a zejména jeho zásobování zapříčinilo, že věznění trpěli nedostatečnou stravou.
Krátce po příjezdu byly z internovaných vězňů vytvořeny pracovní skupiny, které byly určeny k práci mimo tábor. Po vypuknutí epidemie byly tyto skupiny ubytovány mimo tábor, aby nebyly ohroženy infekcí.

18.9.1942 navštívil tábor August Lyss inspektor protektorátní neuniformované policie. Tomuto Němci byl tábor podřízen.
Tábor měl v té době 23 zaměstnanců. Z tohoto počtu bylo 9 dozorců, kteří střežili téměř 200 vězňů na dislokovaných pracovištích v lese a na poli. 2 dozorci byli na nemocenské. 6 zaměstnanců bylo v pozici vedoucích a správy. Dále 6 příslušníků stráže z toho 4 noční hlídači. Ubytování dozorců v táboře bylo také nekvalitní a po vypuknutí epidemie byly jejich rodiny v nouzi, protože mzdy nebyly rodinám dozorců uzavřených v karanténě v táboře vypláceny.
Stav nemocnosti dostoupil takového rozměru, že veškerá pracovní činnost v táboře byla zastavena a pracovně nasazeny byly jen skupiny dislokované mimo tábor, což se týkalo zhruba 50ti vězňů.
Tyfus se začíná rozmáhat v plné síle. 22 nakažených pacientů muselo být z tábora převezeno do veřejných nemocnic. Také dva nakažení četníci.
Zlepšilo se stravování malých dětí, kdy kromě tří jídel denně začaly dostávat ještě dopolední svačinu.
V prosinci začali dospělí dostávat cigarety, které předtím ředitel Janovský zadržoval.
V prosinci nastala událost, která byla zásadní pro další osud Romů v Německu a okupovaných zemích.

16.12.1942 nařídil Heinrich Himmler deportaci Romů z Německa a z okupovaných území do Osvětimi - Březinky. Himmlerův příkaz znamenal, že všichni Romové i ti, kteří byli v pracovních táborech, mají být transportováni do koncentračního tábora v Osvětimi. Bylo deportováno více než 22 tisíc Romů z jedenácti evropských zemí z toho zhruba 10 tisíc z Německa.
Stále panovala nejistota, zda v táboře vypukla jen epidemie méně nebezpečného břišního tyfu, nebo i mnohem nebezpečnějšího skvrnitého tyfu. Zakrátko se potvrdilo, že jde i o skvrnitý tyfus.

30.12.1942 Jíří Letov (referent pro pracovní tábory na protektorátním ministerstvu vnitra) zahajuje nápravu ve vedení tábora a boj proti epidemii

1943
2. 1.1943 uprchl z tábora Edvard Richter, který byl nakažen skvrnitým tyfem. Teprve po dvaceti dnech, kdy byl na útěku, byl hospitalizován v nemocnici v Prostějově.

9. 1.1943 bylo ukončeno první očkování proti tyfu, očkováni byli i všichni zaměstnanci. Toto očkování a zlepšená diagnostika nemoci způsobilo, že během následujících dvou měsíců byla tyfová nákaza přemožena.
Problém způsobovalo, že zejména mnohé děti a staří lidé byly již oslabeny nákazou TBC a jinými nemocemi, což způsobilo, že mezi 1.1.1943 a 10.1.1943 zemřelo 57 osob.
V lednu napsal Jiří Letov svým německým nadřízeným dopis, kde shrnuje stav v táboře a jeho příčiny a navrhuje způsob nápravy. Tento v archivu dochovaný dopis jednoznačně dokazuje, že stav, ke kterému v táboře došlo, nebyl záměrem ministerstva a další jeho kroky, které prosadil i proti vůli svých německých nadřízených to jen potvrzují.

13.1.1943 Letov žádá nadřízené o odvolání Josefa Janovského. Dále žádá o přidělení stálého táborového lékaře, několika dětských zdravotních sester pro nemocné děti. Dále žádal přemístění dětí do jiného zařízení po jejich zotavení.
V půli ledna byl nařízen zákaz vycházení z tábora. Vyhlášená karanténa znamenala, že tábor byl zásobován zvenčí. Pověřené osoby přivážely potraviny, léky a další materiál před tábor a tam je složily a poté si je zase pověřené osoby z tábora odebraly.
Kolem celého tábora byly připevněny cedule s nápisem Eintritt verboten - Vstup zakázán. V té době se však už rozkřiklo, že v táboře řádí tyfová epidemie a místní vesničané tábor tak jako tak obcházeli velkým obloukem. Karanténa platila až do konce tábora.

29.1.1943 byl ředitel Janovský suspendován
Do Let byl povolán doktor Stejskal z Bulovky a doktor Michal Bohin - oba specialisté na infekční choroby. Dále dorazily zdravotní sestry.
Lékař Michal Bohin byl židovského původu. Vystudoval na Karlově univerzitě. Po okupaci mu jako židovskému lékaři bylo zakázáno provozovat lékařskou praxi. Musel se těžce živit lepením pytlíků, doma ve svém bytě. Po vypuknutí epidemie v táboře byl Dr. Bohin Ústředím pro židovské otázky (Zentralstelle für Judenfragen) na žádost ministerstva vnitra odeslán do Let.
Pomocí očkování a zavedeným opatřením se Bohinovi podařilo zastavit epidemii a zachránit životy mnoha lidem. Byl ubytován v dřevěném domku postaveném vedle tábora a po zvládnutí epidemie byl přeložen do tábora v Hodoníně u Kunštátu. Pak se vrátil do Prahy, kde ho zatklo gestapo, a přes věznici na Pankráci byl převezen do Terezína. Zde se naprosto psychicky vyčerpaný pokusil o sebevraždu. Po té byl převezen do Mauthausenu, kde dostal označení T v černé barvě, což znamenalo Čech. Tato skutečnost a zejména pomoc spoluvězňů mu zřejmě zachránila život.
Po válce se zotavoval ve Vinohradské nemocnici z těžkých následků věznění a v srpnu 1945 otevřel svou praxi, kam za ním přicházelo mnoho Romů i bývalých pacientů z tábora v Letech, kteří ho nazývali lékař lidumil.
V únoru se nadále množily útěky z tábora. Počátkem února uprchlo sedm vězňů, kteří po škrabání brambor v táborové kuchyni šli vysypat slupky na smetiště do lesa a už se nevrátili. Že v táboře chybí, se zjistilo až za několik dní.

20.2.1943 byl bývalý velitel Josef Janovský z tábora odvelen
Byl nahrazen Štefanem Blahynkou, který byl do té doby velitelem tábora v Hodoníně u Kunštátu. Pro množící se útěky z tábora, ve kterém byla vyhlášena tyfová karanténa, byla podána žádost k nadřízeným orgánům o ozbrojení dozorců. Do této doby nechodili dozorci ozbrojení.

6.3.1943 Byly zadržovaným osobám v táboře přiděleny strávní legitimace a evidenční čísla. To zlepšilo evidenci osob, protože 400 osob mělo stejné příjmení Růžička. Vedle tábora byla vybudována odvšivovací a dezinfekční stanice a obytný barák pro ty, kteří prošli karanténou.

7.5.1943 odjel do Osvětimi poslední transport. Bylo v něm 215 mužů a 205 žen a dívek. Celkem 420 osob. Zbylých 200 vězňů bylo propuštěno a v táboře zůstalo 20 vězňů, kteří ubikace spálili a pozemky uklidili a posypali vápnem.

6.8.1943 byl tábor uzavřen

Táborem od 2.8.1942 do jeho uzavření prošlo 1309 vězňů. Z tohoto počtu internovaných čtvrtina z tábora utekla nebo byla propuštěna. Ženy umístěné v táboře za dobu jeho trvání (tedy necelého roku) porodily 36 dětí. K porodu byly převáženy do nemocnice v Písku a narozené děti byly zapisovány v matrice děkanského úřadu v Mirovicích. Za tuto celou dobu zemřelo 326 internovaných osob a 3 dozorci. Infekce také kromě 10ti dozorců postihla některé zdravotní sestry, ale u nich nebylo zaznamenáno žádné úmrtí.

Ze zemřelých je podle evidence 173 osob pohřbeno na hřbitově v Mirovicích, 120 v Letech, 8 v Písku a 2 ve Strakonicích. Problémy v evidenci způsobovalo, že mnoho set osob mělo stejné příjmení a u malých dětí v době vrcholící epidemie nešlo zemřelé v některých případech s jistotou identifikovat. Podle svědectví vězňů Janecký a někteří dozorci, kteří se mu chtěli zalíbit, používali násilí vůči vězňům, kteří se provinili proti táborovému řádu. Šlo zejména o fackování provinilců a i jejich bití či přivazování ke sloupu. Jednomu vězni bylo podle svědectví přikázáno za trest přenocovat na povoze místo v domku. Podle jiných svědectví vězňů zase naopak někteří dozorci vězňům ulevovali a místo práce na silnici jim nařizovali schovat se v lese a odpočívat.

Z žádných věrohodných zdrojů nevyplývá, že by v táboře v Letech u Písku byl někdo popraven nebo nějak jinak záměrně usmrcen. Starostové okolních obcí se museli zavázat, že půdu v prostoru bývalého tábora nebudou 40 let zemědělsky využívat z důvodu tyfové infekce.
Z vězňů internovaných v táboře v Letech přežilo konec války asi 300 lidí. Z těchto osob se někteří po válce zase ocitli v pracovních táborech, zejména z důvodu, že nebyli ochotni se usadit a toulali se a vyhýbali se práci.

V sedmdesátých letech začala okolní zemědělská družstva v blízkosti původního táborového pozemku budovat velkovýkrmnu vepřů. Výstavbu řídil inženýr Václav Šindelář. Ten jako dítě nosil na popud svých rodičů místních sedláků táborovému lékaři Michalu Bohinovi jídlo na přilepšenou.

Lékař Michal Bohin po válce navštěvoval rodinu inženýra Šindeláře v Letech a ošetřoval jeho nemocnou ženu. Velitel tábora Josef Janovský byl po válce souzen v procesu, ve kterém byl zejména obviněn z podpory a propagace nacistického hnutí, dále byl obviněn z toho, že vyhrožoval podřízeným dozorcům koncentračním táborem, že podporoval válečné úsilí Německa a že zakazoval podřízeným upozorňovat na závady v táboře nadřízené orgány, aby situaci v táboře před těmito zakryl. Soud Janovského z těchto obvinění zprostil viny. Zejména proto, že pro tato obvinění nebyla jiná svědectví, než výpovědi jednotlivých četníků. Na obvinění, že zadržoval vězněným potraviny a nechal propadnout potravinové lístky, které jim náležely, odpověděl, že se skupiny, které pracovaly mimo tábor, stravovaly u sedláků, u kterých pracovaly. Zbylé potraviny byly po zrušení tábora v Letech převezeny do tábora v Hodoníně u Kunštátu. Skutečností opravdu je, že tábor v Letech se nenachází na seznamu koncentračních táborů berlínského Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA). Lety nebyly ani pobočkou nějakého koncentračního tábora (tzv. Aussenlager - venkovní koncentrační tábor), jejichž vězni byli v evidenci některého takzvaného kmenového koncentračního tábora. Německé orgány neměly v průběhu nacistické vlády žádný problém nazývat koncentrační tábory tímto názvem a nijak se s jejich názvem netajili. Podle nařízení německého vedení nesměly být na území Protektorátu koncentrační tábory.

Kromě těchto skutečností jsou zde další, které tábor v Letech odlišují od koncentračních táborů.
První z odlišností je počet internovaných osob. V koncentračních táborech se počty začínají od desetitisíců internovaných osob. Také doba trvání - necelý jeden rok odlišuje Lety od koncentračních táborů, které trvaly zpravidla až do osvobození. Dále není znám případ, kdy by byl odvolán velitel koncentračního tábora za to, že špatným vedením tábora ohrozil životy vězňů.
Po příchodu do Let nebylo příchozím na rozdíl od koncentračních táborů vytetováno číslo. Po transportu do Osvětimi bylo Romům vytetováno evidenční číslo začínající velkým písmenem Z - zigeuner.
Tábor v Letech nebyl obehnán ostnatým drátem ani plotem s elektrickým proudem, ale dřevěnou ohradou a dřevěným plotem. Tohoto a skutečnosti, že internovaní chodili sami mimo prostor tábora, využívali k útěkům. Dokonce z Letského tábora úspěšně uprchly ženy s malými dětmi. To ve skutečných koncentračních táborech naprosto nepřicházelo v úvahu. Dále vězni přes přísný zákaz odcházeli z tábora do vesnice opatřit si stravu a pak se vraceli do tábora. Toto nebylo ve skutečných koncentračních táborech možné. Narozené děti a zemřelé osoby byly zapisovány do matriky místně příslušné obce. Toto se také v koncentračních táborech nedělo. V praxi koncentračních táborů nebylo obvyklé, aby nemocní vězni byli převáženi do veřejných nemocnic, ani ženy k porodu. Problémem pro vedení tábora v Letech bylo, že se k táboru sjížděli na návštěvu příbuzní internovaných Romů a nezřídka jim napomáhali k útěku. Je naprosto nepředstavitelné, že by se třeba k Chmelnu, Treblince, Sobiboru, Mauthausenu a dalším koncentračním táborům sjížděli příbuzní internovaných, například Židé. To by znamenalo jejich rychlý konec.
Tomuto sjíždění příbuzných bylo zamezováno nařízením, které zakazovalo převozníkům na Vltavě v blízkosti tábora převážet přes řeku Romy.
Uprchlí vězni po dopadení nebyli popravováni před nastoupeným blokem, jak bylo obvyklé v koncentračních táborech, ale byli předáni do věznice pražské kriminální ústředně za maření úředního rozhodnutí.

Velitel Janovský měl za služebnou Romku internovanou v táboře, která mu uklízela a vařila. Janecký ji podle svědectví vězňů bral sebou do města do kina. Něco takového bylo v koncentračních táborech nemyslitelné.

Nalezeno na http://www.narodni-strana.cz/clanek.php?id_clanku=2197