Odpověď na uvedenou otázku dává ekonom Pavel Kohout v dnešní MFD. Akorát že odpověď, i když taky začína na p, zaobalil a napsal do pekel.
Kdo dočte do konce, zjistím kam myslel doopravdy. Napsal :
Bez reformy míříme do... pekel
Potřebuje Česká republika reformu veřejných financí? Existuje názor, že nikoli. Nicméně tento názor je – mírně řečeno – naivní. Reforma je potřebná, a to z řady důvodů.

Především je nutné si uvědomit, co je zdrojem růstu české ekonomiky. Zaprvé: nebývale silná monetární expanze v eurozóně. Investice z Unie a exporty do Unie táhnou českou ekonomiku. Bez expanzivní měnové politiky Evropské centrální banky by se bývalá vláda nemohla chlubit šestiprocentním hospodářským růstem. Nízké úrokové sazby mají za následek levné a dostupné úvěry.V dubnu 2007 vzrostl objem úvěrů nefinančnímu soukromému sektoru o 10,3 procenta v meziročním srovnání. Za takovýchto okolností musí ekonomika růst, i kdyby nechtěla.Nejen Evropa, ale i svět je v dobré kondici. Globální vývoj nám přeje. Velká mezinárodní finanční krize se konala naposledy v roce 2002 v Argentině. Od té doby se situace stabilizovala, trhy se uklidnily, míra rizika poklesla. Globalizace přeje mezinárodnímu obchodu a investicím. Dalším tahounem je demografie. Silné ročníky ze sedmdesátých let nyní vstupují do nejproduktivnější fáze svého života. Míra ekonomické aktivity mužů ve věku 30–35 let dosahuje 95 procent, což je skutečně vysoké číslo. Tito lidé si nyní zařizují domácnosti, stavějí či přestavují domy a byty, berou si hypotéky a vůbec všemožně přispívají hospodářskému růstu. Objem hypotečních úvěrů již několik let roste více než třicetiprocentním ročním tempem.

Spirála dluhů

Fakt, že i při takto ideální konstelaci podmínek se české veřejné finance neobejdou bez dluhu, je nešťastným dědictvím vládního fiskálního populismu – zejména té vlády, která sestavovala rozpočty na roky 2006 a 2007. Uveďme jeden citát: „V roce 1995 činil podíl mandatorních výdajů na příjmech rozpočtu 44 procent a na výdajích 44,8 procenta. V roce 2007 tyto podíly stoupnou podle odhadů České národní banky na zmíněných 66 procent, respektive 60 procent. Zprostředkovaně tak lze konstatovat, že sociální stát v Česku posílil.“Dále: „Mandatorní výdaje jsou obrovskou zátěží vládních výdajů. Klíčové položky mandatorních výdajů, to znamená sociální transfery a z nich zejména dávky důchodového pojištění, budou v průběhu doby díky demografickému vývoji klást stále vyšší nároky na výdaje státu, i v případě zamýšlených parametrických změn důchodového systému.“ Kdo je autorem těchto slov? Liberální institut, nebo jiný pravicový think-tank? Nikoli, jde o doslovnou citaci krátké analýzy Českého statistického úřadu publikované 31. května 2007. Nepříčetná exploze „sociálna“ je hlavním důvodem, proč navzdory velmi slušnému hospodářskému růstu není český stát schopen dostat se z rozpočtového deficitu.
Možná si řeknete – proč se vzrušovat a něco měnit, když ekonomika funguje? Jenže všechny tři zmíněné faktory tu nebudou věčně. Éra levných úvěrů se možná chýlí ke konci. Evropská centrální banka již několikrát zvýšila základní sazby. Toto zvýšení se do úvěrové expanze zatím viditelně nepromítlo, ale za rok ode dneška může situace již vypadat jinak. Ani ideální prostředí globální ekonomiky bez otřesů tu nebude navěky. Nikdo například netuší, jak se může projevit očekávaná korekce čínského akciového trhu. (Přesněji řečeno: tuší, ale nechce strašit.) A konečně, demografická výhoda se pomalu, ale jistě časem promění v zátěž.
Nabízí se otázka – kde bude česká ekonomika, až dočasné výhody pominou? Odpověď je zřejmá: v recesi.

Špatné konce?

Proto je reforma nutná. Bohužel vládní návrh je hodně krotký a zdaleka neřeší vše. Mnohem hlubší a důkladnější reforma navrhovaná Vlastimilem Tlustým nemá mnoho šancí. Tlustého návrh slibuje zjednodušit daňovou legislativu ze 363 výjimek na pouhých 35, počet druhů příjmů ze 447 na 67, počet slov z 66 tisíc na 17 tisíc. Zjednodušení by zkonsolidovalo daňový základ, umožnilo by podstatně snížit sazby a vytvořilo by podmínky pro robustnější a trvalejší růst.Ale bohužel, není politická vůle. A ta zřejmě nebude do té doby, než budeme nikoli v recesi, ale v mnohem horších místech.

Já dodávám. To, co se  vláda chystá předložit, už se nejmenuje ani reforma, ani batoh. Je to„soubor stabilizačních opatření“, což mi připomíná někdejší "soubor opatření".  Někdo zacouval, když si myslí,  že s touto  perestrojkou   projde spíš než se skutečnou.
Že by vliv průzkumů  v nichž sociální ČSSD postupně dotahuje na ODS?
Asi někdo neposlouchal na Žofíně Mikiho Dzurindu, když říkal že je třeba reformního entuziasmu. A ne hned zalézt když zakdákají odbory které souhlasit s jakýmikoliv změnami stejně nikdy nebudou.
Kde je předvolební reformní etos? Kde jsou vzory? Španělský premiér Aznar, který se utkal s daleko větší nepřízní? Kde je Schröder nna kterého házeli na mítincích rajčata a odštípla se mu levicová frakce ze strany? Ale reformy prosadil.
Veřejnost si tím nekoupíme, ta  nám vyčte, že jsme lhali. Veřejnost nezapomene na toto.

„Reformní étos ve společnosti není,“ postěžoval si Topolánek.

To je asi pravda. Ale charizmatický vůdce ho musí umět vyvolat.

I o tom byl seminář pořádaný Vlastou tlustým v parlamentu, na nějž sice přišla řada osobností a jeho nejbližších spolupracovníků, z vlády však nikdo.