Ty maj´ zas keců jako vopice chca...
Něco málo o rovnosti v EU (to by měl Klaus radost).
Jestli něco chceme, jestli se chceme mít stejně dobře jako ti bohatší, jestli si přejeme aby se s námi jednalo jako „rovný s rovným“, nesmíme jen poslouchat, co nám kdo bude nařizovat.
Aby se místo toho posledního slova v titulku nemuselo jako v televizi „pískat“, měl bych napsat „močení“. Naše babička říkala „chcanek“ . Nebyla intelektuálka a v její době, co se týkalo močení, jenom „Andulka (v) konopí močila“ ( to se ještě konopí nekouřilo). A v jejím podání ta průpovídka znamenala, že někdo příšerně žvaní a žvaní a žvaní.
Vzpomněl jsem si na to při všech – tedy většině - komentářů na téma „Jak ten Topolánek ne a ne a neposlouchá naši dobrou matičku Evropskou unii“. Blbost, kterou například předváděla redakce TV Nova ve večerních zprávách 26. 2. 2008 a na kterou reagoval předseda vlády při vstupu z USA dosti ostře, byla přímo esencí imbecility českého TV zpravodajství.
V Česku se dělají zprávy tak, že například kdyby byly na Moravě nalezeny největší zásoby nafty na světě, dozvěděli bychom se z televize o zcela a naprosto zaručeném záměru určitých odporných kapitalistů na „ukradení našeho černého zlata“ a o hrůzách, co čekají naši přírodu, žáby, ryby, raky a chudé lidi taky a vůbec. Čímž dojde v Česku k bídě, rozvratu, úpadku a tak vůbec, což dotvrdí přímo na kameru dementozní babka, co sdělí národu, že „něco takovýho tady nikdo nepamatuje“, ani vona sama „a to už tady bydlí tejden!“
Co se týče dohody s USA o zrušení a nebo chceme-li možnosti zjednodušení a zlevnění získání dokladů umožňujících vstup občanů ČR do USA, věc je jasná. Tzv. „staré státy“ EU nemají vůbec žádný zájem, aby se „nové státy„ EU dočkaly nějakého uvolnění, a už vůbec nepotřebují, aby politicky a ekonomicky dohnaly tu takzvaně pravou původní EU. Jejich politici sice navenek hlásájí hesla o přátelství, ale dobře vědí, že jejich obyvatelstvo by z 80% nejraději nechalo postavit znovu dráty a jezdili by sem na pivo za korunu sedmdesát.
To je prostě věc, s kterou je nutno počítat vždy a všude. Každý stát chce na tom být líp než ten druhý a politické a intelektuální stereotypy o tom, že jedni jsou lepší než ti druzí, jsou něco, co drží víc, než jak se říkalo za našich babiček „helvítská víra„.
A ještě než jsem ten článek dopsal, s jehož předcházející částí „pomlouvající naši milovanou EU“ jistě celá naše i zahraniční intoišská squadra nebude souhlasit, a už se ozval z Bruselu mimořádně drzý hlas mluvčího EK. Pan mluvčí Johannes Laitenberger prohlásil, že „pokud se postupuje společně, dává to EU vždy větší vyjednávací sílu se zahraničními partnery jako jsou USA. A zdůraznil: "Kompetence Evropské komise je přitom v každé záležitosti nepřevoditelná."
Přeloženo z diplomatické řeči do obyčejné to zní asi takhle: “Hele, vy drbani český, co si to dovolujete?! Jednat s Amíkama sami! My si najdeme nějakou kličku a pak uvidíte, jak vás za to nakopeme!!„ No a teď slavná EK, coby vláda EU čeká, jestli si naděláme do kalhot.
Co se týče víz a jednání s USA, nejsem osel a nemyslím si, že by nás, kdyby šlo skutečně do tuhého, bránily USA za každou cenu a jen z idealismu. Budou nás bránit, pokud my se budeme umět bránit! Každý stát a každé společenství se chce kamarádit jen s lidmi či zeměmi, které mu za to stojí. O slouhy, přitakávače a poseroutky nestojí nikdo.
A dokud nedokážete, že si nedáte nic líbit, bude druhá strana zkoušet, jak daleko vás může zahnat do kouta, ponížit a získat nad vámi výhodu. Žádná rovnost pro všechny! Jen pro ty, kteří si ji zaslouží!
Jak vypadá evropská „rovnost pro všechny“ uvidíte, pojedete-li dnes přes hranice Rakouska. Tam funguje „evropská schnegenská rovnost“ v praxi. Jen přejedete hranici, vyřítí se za vámi auto, zastaví vás, vylezou z něj rakouský policajti a udělají vám „filcunk“ - to je kontrolu dokladů, osob, auta, toho co vezete v kufru. Pak následuje výslech kam jedete a proč, že si připadáte, že byli snad vyškoleni bývalými komunistickými pohraničníky z doby před 30 lety. Jedině že nepromluví ani slovo česky a na angličtinu nereagují.
Na policajtech Rakouska vidíte přímo esenci toho, co si o nás Češích myslí „vyspělá Evropa“. Že jde o národ služek, kočích, zlodějů, nevzdělaných pitomečků z východu atd. atd., s kterými je možno podle toho jednat.
Je to také proto, že naše vztahy s Rakouskem jsou, abych tak řekl, „speciální“ a Rakušané jsou obecně skutečně tak trochu vesničtí burani. Ti to ani nemaskují, ti jdou do nás rovnou natvrdo. Takže tam vidíte, co se jinde schovává za pokryteckou nálepkou politické korektnosti. Ovšem pošlete-li je „do pihele tmavého“, jak to udělal s protitemelínskými aktivisty rázně a rychle ministr Schwarzenberg, zalezou, mlčí a koukají. Smutné je, že se na to téměř nikdo jiný za posledních 18 let nezmohl.
Zjistil jsem v diskuzích s mnoha přáteli, že u nás panuje o vztazích v Evropě a vůbec v politice a obchodu stále ještě obrovská nevědomost. Nabídnu tedy čtenářům několik osobních zkušeností. A moje přesvědčení, nabyté dlouholetou zkušeností s kontakty s obchodníky, manažery ale i politiky z tzv. západních zemí, kdy mohu jen konstatovat, že pokud se nezačneme chovat vůči nim podle hesla „já pán, ty pán“, budeme na tom pořád špatně.
Co se například týká doby, po jakou by pro nás a ostatní nové státy chtěla vyjednávat Unie „společně„ zrušení víz do USA a řešit další podobné problémy, tak nejsprávnější časová jednotka na dobu jednání je „jeden furt“. Kdybychom čekali na Brusel, nedočkali by se volného cestování po světě ani naši pra-pra-pravnuci.
Jak se dívají a jak se chovají a co si myslí ve velké většině západní manažeři a politici o nás, tedy jen několik příkladů.
Ještě před převratem, když se soudruzi rozhodli, že jako chartista budu opět vyhozen z práce, obdržel jsem nabídku jedné skutečně renomované západní firmy s centrálou pro Evropu v Rakousku. Že abych pro ně něco dělal. V oboru spalování a topidel, aby bylo jasno. Takže jsem řekl „ano“, i soudruzi mne kupodivu v roce 1987 po mnoha letech pustili ven na Západ.
Když mi pak přivezl první „výplatu“ v šilinkách do Prahy šéf firemního vývoje, s kterým jsem spolupracoval, tak se červenal, když mi ty šilinky dával. A omlouval se, že mně za vysoce odbornou práci posílají takovou almužnu, za kterou by tam nechodila ani uklízečka dvakrát týdně luxovat. A poradil: „Nenech se, oni si myslí, že jste žebráci a holá prdel a neumíte ani pěstovat brambory, ale já vím, co umíš. Vlítni na ně.“ A řekl mi, jakou mzdu mají stejně kvalifikovaní lidé v Rakousku.
Rada dobrá, ale nebezpečná. Taky by mi nemuseli dávat nic anebo posílat to přes bony, že jo?! Nakonec jsem se při další pracovní cestě do Salzburku prostě prodral přes blonďatou sekretářku k šéfovi a pravil, že jdu jednat o platu. A že pro ně budu dělat, když mi budou platit to, co platí v Rakousku .
Následoval nelíčený úžas! „U vás stojí pivo …. ,“ začal prokurista, a tak jsem ho hned utnul. „To mne nezajímá. Já vím, co z mé práce máte vy, a buď zaplaťte, anebo končím.“
No jistě, že zaplatili. Sice neradi, ale museli. Beze mne to nešlo. A stejně na mně vydělali hromadu peněz a dodneška z toho nápadu mají peníze. Rozdíl mezi platem, co mi „poslali“, a mezi tím, co jsem si vyjednal, nebylo 100%, jak by mnozí očekávali. Byl to desetinásobek! A to jsem jednal se solidní firmou. Skutečně solidní.
Za pár let jsem, už zkušený, sdělil při jednání se zástupci jiné francouzské firmy, že představa, že český nebo slovenský obchodník může mít marži u tohohle druhu výrobků 5%, je pitomost . V Evropě je běžná marže 45% a u nás už se neprodává na vysazených dveřích položených na dvou trámkách. A pokud si to myslí, ať si dá hadr na hlavu. Koukal jak z jara. Pak dotyčný „doveda“ začal počítat, kolik že by čeští partneři měli měsíčně podle něj odebírat, což lze lehce vypočítat, jak pravil, když vyjdeme z toho, že počet obyvatel Československa je 80 milionů …. .
Když jsem mu vysvětlil, že nás dohromady je 15 milionů, koukal jak vrána. Nedohodli jsme se. Na příští jednání poslali někoho, kdo nebyl úplně blbý, a přečetl si aspoň něco předem, kam jede, a ta firma sem dodává dodnes.
Třetí ukázka je z jednání, s kterým se člověk z tzv. Východu běžně setkává, a je to zkušenost z kontaktu s nafoukanými Katalánci . Přijeli s byznys plánem, jak založit u nás společnou firmu. A v něm bylo u napsáno v kolonce Mzdové náklady:
Ředitel firmy měsíční plat 4400 Kč
Sekretářka se španělštinou 1100 Kč
Řidič 900 Kč Atd.
S poznámkou, že u nás se neplatí žádné daně ze mzdy.
Podobně byly spočítány i další náklady na založení firmy. Když jsme se ptali, jak přišli na tyhle údaje, sdělili, že se radili s renomovanou a vynikající „západní poradenskou firmou“ a ta má určitě pravdu, protože udělala hluboký odborný průzkum trhu …. . Kydy, kydy, kydy.
Pak jsme v Barceloně zjistili, že ten „hloubkový průzkum“ spočíval v tom, že jeden maník ze španělské poradenské firmy zašel za jednou Češkou, co se provdala do Španělska v roce 1968, a zeptal se jí, jaký měla ona a její kolegové tehdá v Česku platy.
Moc se nedivte. Copak si lidé ale i politici a ekonomové a lidi u nás myslí a co vědí třeba o Bulharsku, Ukrajině (schválně, kolik má Ukrajina obyvatel)? Pro úředníky v Bruselu je „Moldávie“ anebo „Morava“ to samé . To jsem se ostatně přesvědčil, když jsme jednoho celoplanetárního ředitele významné firmy vzali do moravského sklípku a on pak za měsíc při večerních sedánkách na celosvětové konferenci pěl pochvalné ódy na moldavské vinné sklepy a všichni tam chtěli jet. To byl malér!
Doufám, že milí čtenáři z mého textu pochopí jednu věc:
Jestli něco chceme, jestli se chceme mít stejně dobře jako ti bohatší, jestli si přejeme, aby se s námi jednalo jako „rovný s rovným“, nesmíme jen poslouchat, co nám kdo bude nařizovat. Jenom sluhové poslouchají bez odmluvy své pány. Nechceme-li být sluhy, musíme se chovat tak, jako předvedl Topolánek v otázce víz. Anebo jako kdysi, aby se necítili socdemáci odstrčení, jak to dokázal několikrát Miloš Zeman. Na něj si taky nikdo moc nevyskakoval.
Jednejme slušně, chovejme se civilizovaně, ale když nás bude někdo kopat pod stolem do holení, kopněme ho taky a pořádně, až vyjekne, a nad stolem se přitom usmívejme. On si to bude pamatovat. A bude vědět, že mu ty levoty neprojdou. Že nejsme žádný housky. A že sladké kecy o tom, jak budeme společně bojovat za odstranění víz pro „všechny“, a úporné eurojednání, které skončí tak, aby „oni“ mohli jezdit do USA stále bez víz a my abychom si trhli nohou, na nás nedělají žádný dojem.
Život a politika není žádná „líbačka“, ale tvrdý boj o místo na slunci. A kdo je ve stínu, živoří. Ale strašlivé je, že převážná většina politických novinových komentátorů, ale i politiků se duševně zasekla někde po roce 1990. Zalezli do Parlamentu, usadili se v redakcích, jezdí z konference na konferenci a zamčeni v autech o světě neví vůbec nic. A jenom mají keců jako…. No, jak to říkala naše babička…
Václav Vlk st.
http://neviditelnypes.lidovky.cz/evropa-ty-maj-zas-kecu-jako-vopice-chca-dhg-/p_zahranici.asp?c=A080228_183221_p_zahranici_wag