O rozhodnutí Ústavního soudu ve věci pvních tří dnů nemocenské jsem se už zmínil. Dnes přináším report o názoru dvou senátorů na tuto věc. Přemysla Sobotky a Jiřího Zlatušky. Sobotka něco napsal a Zlatuška, jak je jeho zvykem se musel a musel vymezit proti. Jak by řekl Bohumil Hrabal : To je zas v álejích nablito.Ústavní soud politický?
Ústavní soud včera vydal nález, ve kterém shledal, že první tři dny nemocenské nemohou být pro pacienty zadarmo. Důvod? Toto opatření postihuje i poctivé pacienty, nejen simulanty a kverulanty. A stát prý nemůže řešit svůj deficit na úkor pacientů.
Rozhodnutí Ústavního soudu naopak postihne především poctivé pacienty, stát totiž přijde o obrovské peníze, které by se jinak točily ve zdravotním a sociálním systému.
Tím vyvracím i druhý argument. Stát si neřeší svůj deficit, mimochodem způsobený nezodpovědnou vládou a hazardním rozhazováním sociálních demokratů. Naopak. Systémově řeší extrémní počet krátkodobých nemocenských, který v České republice do zavedení právě zrušeného opatření, byl.
První tři dny (nebo více – viz Finsko) nemocenské zdarma jsou v mnoha zemích EU. Bylo to tak i v Československu do doby, než placenou nemocenskou od počátku zavedl Klement Gottwald. Zavedl jí z jednoduchého důvodu. Bylo to populistické opatření, bez věcné a logické opory, směřující jen a jen za hlasy té části voličů, kteří se pak v průběhu let naučili systém zneužívat.
Jsem přesvědčen, že náš demokratický systém se bude vyvíjet k lepšímu, a že lepší časy čeká i Ústavní soud. Lepší časy v rozhodování bez politických konotací a gottwaldovských reminiscencí.
Přemysl Sobotka
Autor je předseda Senátu PČR.
Hledání třísky ve zdravém oku Ústavního soudu
Předseda Senátu se ve svém blogu Ústavní soud politický vyjadřuje se znatelným despektem k rozhodnutí Ústavního soudu kolem prvních tří dnů nemocenské. Hledá však třísku v oku, které je zdravé, aniž by viděl trám v oku svém.
Pojistkou ústavnosti by za normálních okolností měl být v dvoukomorovém parlamentním systému Senát. Zde by mělo docházet k posouzení zákonných norem s malým časovým odstupem po Poslanecké sněmovně. Nikdo v legislativním procesu není neomylný a zejména u tak složitých norem, jakým byl zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů.
Senát v této roli ovšem selhal, protože navzdory skutečnosti, že nechal normu posoudit tři své výbory, prosadila většina sestávající z ODS a části senátorů bezvýhradně sympatizujících s vládní většinou, viz záznam o tomto hlasování, usnesení návrhem zákona se nezabývat. Všichni, kdo pro tento návrh hlasovali, se přihlásili k bezvýhradné odpovědnosti za obsah celého textu, protože ostatním senátorům znemožnili na případné nedostaky v textu zákona upozornit a navrhnout jejich změnu.
Přesvědčení o své vlastní neomylnosti dobře vyjadřuje stanovisko ministra Julínka (někdejšího předsedy senátorského klubu ODS) k ústavní stížnosti, kde se zastává názor, že „navrhovatelé se pokoušejí prostřednictvím svého návrhu realizovat vlastní politický program, pro nějž nenalezli dostatečnou podporu v Parlamentu.“ Stručně řečeno: Je nás víc, takže jakákoli úvaha o tom, že jsme někde mohli pochybit nebo že by nějaký detail zasluhoval opravit, nepřipadá v úvahu. Nevím, zda je to jen mou malou slovní zásobou, když se mi v souvislosti s tímto způsobem jednání vybaví adjektivum „bolševický“ bez ohledu na to, že nominálně byl v minulém století používán jinou stranou a v jiné zemi.
Předseda Senátu Přemysl Sobotka měl před předmětným hlasováním možnost své kolegy přesvědčit, aby nechali parlamentní debatu proběhnout a zamysleli se (nejlépe hlavou) nad tím, že by některé z návrhů mohly být vhodné k přijetí. Namísto toho se disciplinovaně zařadil mezi své spoluvěrné. Možná by věcným chybám bylo bývalo možné předejít a Ústavní soud by zasahovat nemusel.
Ústavní soud našel ústy svého zpravodaje soudce Holländera způsob, jak se s tímto způsobem parlamentního příjímání tohoto složitého zákona vyrovnat bez toho, aby musel být zrušen jako celek (trojice odlišných stanovisek soudců Pavla Rychetského a Jana Musila, Františka Duchoně, Elišky Wagnerové tolik k vládě konformního ohebu neobsahuje). I tak se omezil se na výtku, že problém z oblasti ústavního přezkumu vykračuje do oblasti úrovně demokratické politické kultury senátní většiny.
Na nízké úrovni politické kultury Parlamentu se předseda Senátu Přemysl Sobotka nepochybně osobně spolupodepsal. Těžko mu proto v této souvislosti přísluší se kriticky vyjadřovat k nálezům Ústavního soudu zrovna v souvislosti s tímto zákonem. Přesto si však dovolím skončit v podobně optimistickém tónu, jako skončil on (s drobnou korekcí jeho vazby „lepší časy čeká i Ústavní soud“): Jsem přesvědčen, že náš demokratický systém se bude vyvíjet k lepšímu, a že lepší časy čekají i Senát. Lepší časy v rozhodování bez pokleslé politické kultury a bez reminiscencí bolševismu.
Jiří Zlatuška
Autor je nezávislý senátor.