Když jsem referoval o vzpouře v brněnské opeře, říkal jsem si, copak asi provedou kritici. I když na kritiky mám svůj názor (a nečekal jsem tudíž nic moc), jsem překvapen.

 Zajímavý je i pohled jednoho z autorů a šéfa činohry Zdenka Plachého:

Hrdinovou a Havlíkovou pochopitelně nemá jako obvykle cenu ani číst, protože ty snad měly své recenze napsány ještě před tím, než Mai 68 viděly. 
Zajímavý je naopak Fisher (viz níže) v Hospodářkách - je vidět, že je to člověk s vhledem, zabývá se zajímavými tématy (Ladislavem Klímou) a hlavně: není to povrchní operní pisálek, jako uvedené dámy z okruhu Josefa Hermana, který provedení Mai 68 (jako člen Mrzenovy dramaturgické komise v ND po odchodu Daniela Dvořáka z vedení ND v Praze) tehdejšímu řediteli ND Mrzenovi "nedoporučil". Tato operně kritická Hermanova úderka už napáchala v české operní reflexi nemálo škod.

Jan Špaček - hudební vědec v MFD Uvádím jen výpis perel, celá recenze je k prokliku.

Revolty i poprava v opeře

Příznivci a odpůrci. Ať už je účel tohoto pozoruhodného snažení jakýkoliv, záměr se daří naplnit. Brněnská „kavárenská“ obec je rozdělena na příznivce a odpůrce uměleckého působení Parnassu. Významným neduhem brněnských elit je pak principiální přimknutost či naopak odpor k jednotlivým, často i neformálním skupinám umělců, například okolo významné osobnosti, divadla a podobně. Zdá se, že hodnocení nové opery – věc v oblasti kritiky snad nejchoulostivější – je v brněnském elitním publiku záležitostí vztahu k protagonistům, a tedy věcí velmi snadnou.

Výmluvným příkladem pokřiveného (a záměrně křiveného) obrazu skutečnosti jsou dvě zaručené zprávy o stavu prodeje vstupenek na pražské uvedení opery Mai 68, které se k uchu pisatele těchto úvah dostaly z jindy důvěryhodných kanálů, obě přímo od pracovníků Národního divadla Brno. Jeden tvrdil, že je v Praze ve Stavovském divadle vyprodáno, a druhý zase, že se prodaly přesně dvě vstupenky.

Co je na tom brněnském duchu tak prokletého, že se i úctyhodní a laskaví lidé vůči jiným z kulturní branže chovají jako ubožáci?

Typičtí parnassisté Při hodnocení opery je třeba vytknout před závorku dvě nezpochybnitelné přednosti: jedná se o původní českou operní novinku a jedná se o koncepčně velké dílo. Nechuť k vytváření velkých děl, ať již orchestrálních nebo operních, je u současných skladatelů zřejmá a každé vážně míněné dílo, které není fraškou, komorní komedií či jednoaktovkou, je třeba vítat.

Přehlídka idejí Debata, která je touto záměrnou kontroverzí vyvolána, je však očistná a přínosná.

A sledování celé té parnassovské záplavy nadsázky, kýče, alegorie, kolážovitosti, strojové efektní dokonalosti a polopatičnosti je pro každého diváka přednáškou i cvičením o vkusu.

Nelze se nezmínit o pár desítkách vzbouřenců mezi protagonisty. Pár dní před premiérou adresovali šéfovi opery své výhrady vůči dílu a výběr z tohoto psaní otiskl Deník. Především je dobré, že umělci dokázali jednat otevřeně namísto tolik oblíbeného šíření nenávisti účinnou brněnskou šeptandou. Nepřekvapí jejich mizivé povědomí o současných trendech v klasické hudbě, které navíc stavějí na odiv slovníkem, za nějž by se nemusel stydět ani Andrej Alexandrovič Ždanov (tato moderna je „prázdná a zvrácená“, „jde o opak krásy“).

Ostudu si tím však utrhli především sami, jinak dílu vědomě neuškodili a naopak mu předali veškerý svůj um a nasazení, i když je to v případě takto náročné hudby stále zoufale málo. Orchestr se sice setkal a popral s krajně náročnou hudbou, což je bezpochyby přínosné, kdyby však místo něj hrál Agon, šlo by o přínos pro celé představení.

Další recenze je na iHned