Politika je především bojem proti blbosti a to včetně blbosti vlastní. Měli bychom rozlišovat tři stupně lidské hlouposti.

První, nejnižší, bych nazval nevědomost. V tomto smyslu jsme nevědomí všichni, protože každý z nás něco neví. Uvědomění si této skutečnosti nás vede k pokoře i ke snaze, abychom hranice svých vědomostí rozšířili. Michel de Montaigne říká: "Člověk potřebuje několik stupňů inteligence, aby poznal, co neví." V tomto smyslu je reflektovaná nevědomost dokonce nejvyšším a obtížně dosažitelným stupněm inteligence.

Druhý stupeň hlouposti bych uzančně označil jako pitomost. To je nereflektovaná nevědomost, duchovní stav člověka, který neví, že neví. Jde o jakousi přechodovou, byť početnou, ale nestabilní kategorii, která ve svém dalším vývoji může zamířit buď k sebepoznávání, nebo naopak k dále zmíněné blbosti. Také dítě neví, že neví. Záleží jenom na nás, zda chceme zůstat v tomto infantilním stadiu.

Kdysi jsem v parlamentu označil české novináře za nejpitomější socioprofesní skupinu v naší společnosti. Chtěl bych se jim touto cestou omluvit, protože se nyní domnívám, že jde o skupinu nejblbější. Blbost se od pitomosti liší tím, že blbec nejen neví, že neví, ale domnívá se, že ví, a je ochoten to všemi prostředky hlásat.

Hlupák sám o sobě není nebezpečný. Nebezpečný je pouze ten hlupák, který se pokládá za génia.

Jak jsem se mýlil v politice