Před několika měsíci došlo ke vzniku nového státu – Kosova. I přes předchozí snahy o řešení přijatelné pro obě strany, tedy pro kosovské Albánce a pro Srby, došlo nakonec ke zcela jednostranné podpoře Albánců a k vyhlášení samostatného Kosova.

Vše za podpory USA a EU, které do oblasti „napumpovaly“ už stovky milionů dolarů. Toto jednostranné porušení mezinárodního práva (každý stát je suverénní a formálně má stejné postavení jako ostatní) bylo od počátku kritizováno jako krátkozraké porušení územní integrity cizího státu ve prospěch uměle vytvořeného, formálně samostatného celku. Srbsko neuznalo Kosovo dodnes, ostatně stačí se informovat o minulosti celého regionu (bývalé Jugoslávie), která je problematická už co do vytýčení hranic, složení obyvatelstva a také odlišného náboženství. Protestovalo také Rusko, Evropská unie není v postoji ke Kosovu jednotná, řada států Kosovo – zcela pragmaticky – odmítá uznat, protože by to mělo závažné následky na jejich územní integritu.

Typickým příkladem je Španělsko, ve kterém působí už více než 30 let ETA, usilující terorismem o nezávislost Baskicka. Z podobných důvodů neuznalo Kosovo Slovensko – na jeho území žije početná a problematická maďarská menšina. Aby bylo srovnání dnešní situace přesné, je třeba odmítnout velmi emotivní a nesmyslné srovnávání nezávislosti Kosova s Mnichovským diktátem – nad Srbskem totiž nevisela (a ani nevisí) hrozba vojenské agrese ze strany USA nebo EU. Další nesmyslná srovnání přináší třeba Národní strana (ale nejen ta), která zásah NATO v roce 1999 proti Srbsku považuje za agresi USA, přitom však ignoruje jasná fakta: k zásahu NATO došlo až poté, co selhala jednání se srbským prezidentem Miloševičem, který neváhal rozpoutat další vlnu etnických čistek právě v oblasti dnešního Kosova.

Aby nedošlo k dalším masakrům poté, co Srbsko porušilo křehké příměří, došlo k velmi rychlému zásahu NATO, které tím ovšem vyfouklo tuto oblast z ruské sféry zájmu (málokdo ví, že Rusové vyslali do Kosova své vlastní vojáky, které kosovští Albánci vítali jako hrdiny). Naštěstí se ukázalo, že jde o „omyl“, Rusové zůstali na letišti v Prištině, zbylá letadla s ruskými vojáky nedostala souhlas k přeletu přes Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. Problém byl vyřešen rozmístěním ruských jednotek do amerického, francouzského a německého sektoru Kosova. Svůj vlastní sektor nedostali Rusové proto, že by to vedlo k praktickému rozdělení provincie.

Uznání Kosova tedy popudilo Rusko. Je problematické v celé řadě aspektů. Z morálního hlediska mají máslo na hlavě jak Srbové, tak Albánci. Navzájem se napadali už v minulosti, oba národy snily o „velkém Srbsku“ a o „velké Albánii“, obě strany se navzájem vyháněly z dobytého území. Kosovští Albánci si nezávislý stát už z tohoto pohledu nezasloužili, zasloužili si maximálně autonomii.

Dalším argumentem zastánců „státu Kosovo“ je výrazná početní převaha Albánců na Srby v tomto regionu (90 procent Albánců), kterou je možné vyřešit jen nezávislým státem. Historické hranice se v tomto pohledu ignorují, koneckonců, co to je, nějakých 600 let společné existence. Tento argument je nejnebezpečnější, protože umožňuje obhájit vyhlášení nezávislosti jakékoli oblasti, kde se jedna národnostní menšina postupem času změní migrací a porodností na národnostní většinu. Obhájíte tak cokoli – zbavení Československa Sudet (žijí tam přece Němci), expanzivní politiku SSSR nebo Číny (která v Tibetu cílenou migrační politikou dělá z původního obyvatelstva národnostní menšinu), teroristické útoky ve Španělsku, obhájíte tím i dnešní invazi ruských vojsk do Gruzie. Tento argument dělá z oběti agresora, je jednostranný a (nejen pro mne) prostě nepřijatelný.

Jednostrannost vyhlášení samostatného státu je problematická sama o sobě. Kosovo je totiž stát, který je stále řízen spíše EU než vlastními úřady, nezaměstnanost je padesátiprocentní, infrastruktura v troskách, i přes dotace EU. Z desetiprocentní srbské menšiny se stali rázem cizinci ve vlastní zemi. Životaschopné Kosovo má před sebou ještě dlouhou cestu.

V těchto dnech dochází k válce Ruska s Gruzií. USA ani EU nebudou dělat nic, nehnou ani prstem, maximálně Rada bezpečnosti OSN vydá rezoluci odsuzující ruskou agresi, Rusko ji bude vetovat. Proč? Protože EU i USA mají svým jednostranným postupem v Kosovu máslo na hlavě a svými argumenty přímo nahráli Rusům. Rusy to ovšem neomlouvá. Scénář, podle kterého je Gruzie dnes ve válce, je typicky sovětský: dokud byla Gruzie poslušným spojencem Ruska (až do roku 2004), bylo vše v pořádku. Jakmile stanul v jejím čele prozápadní prezident Saakašvili, začaly problémy. V Jižní Osetii žije početná národnostní menšina Rusů. Jsou tam od dob „velkého vyhnanství národů“ a od cíleného osídlování bývalých samostatných států Rusy, kteří postupně početně převážili nad původním obyvatelstvem, které namnoze skončilo v Gulagu. Usilují o nezávislost na zbytku Gruzie, stejně jako separatisté v Abcházii, dalším neklidném regionu, který by se nejraději trhnul.

Separatisté jsou v obou regionech podporovaní Ruskem. Rusové v Jižní Osetii „chtějí domů, do Říše (pardon, do Ruska)“, jsou prý utlačovaní Gruzínci, kteří nechtějí připustit, aby jim bylo jejich území odňato Ruskem. Po provokacích Ruska, které má v Jižní Osetii vojenskou základnu, po přesunech ruských i gruzínských vojsk do oblasti nakonec došlo k údajné agresi Gruzínců (ovšem na vlastním území, takže „agrese“ prostě není možná).

Protože jsou ohrožení Rusové v Jižní Osetii, vyráží jim na pomoc ruské „mírové“ vojenské jednotky, chtějí mír, proto ta invaze. Prý neskončí, dokud se Gruzínci nestáhnou z Jižní Osetie. Zároveň propukly boje v Abcházii, která se snaží také urvat autonomii, dokud jsou Gruzínci nuceni bojovat na dvou frontách. K tomu jim pomůže dalších deset tisíc ruských vojáků, jen náhodou plujících Černým mořem.

Komu to připomíná obsazení Československa v roce 1939 nacisty, nebo invazi (pardon, bratrskou mírovou pomoc) vojsk Varšavské smlouvy z roku 1968, jejíž výročí se blíží, má poměrně dobrou představu i o následujícím vývoji v Gruzii: Gruzie nemá šanci ubránit se Rusům, stahuje se z Jižní Osetie, v Abcházii se vyloďují ruští vojáci, obsadí oba regiony. Gruzie tak přijde o čtvrtinu až třetinu původní rozlohy. Možné jsou i další varianty: Rusové Gruzii ovládnou celou, tak, jako předtím Čečensko (jehož nezávislost ovšem EU ani USA nepodporují), nebo se obě strany dohodnou, stáhnou se do původních pozic a poté se vyjedná status obou proruských regionů. O Jižní Osetii přijde Gruzie tak jako tak, Abcházie jí možná zbude. Ani jeden z těchto scénářů není nemožný.

Rusko tuto invazi „mírových sil“ obhajuje povinností bránit své občany, ať jsou kdekoli. To je další, velmi nebezpečný argument pro mezinárodní právo, protože to fakticky umožňuje invazi kdykoli a kamkoli (resp. do všech oblastí s ruskou menšinou, které Rusko považuje za svou „sféru vlivu“). Je vidět, že Rusové se poučili z minulosti, protože ten samý argument použil už Hitler, když obsazoval Sudety.

Takže, když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Rusům o nějakou samostatnou Jižní Osetii nejde, jen ji chtějí znovu začlenit do svého území. Místo mnoha let diplomatických jednání oblast obsazují silou, přímou vojenskou agresí, kterou, jak je ruským zvykem, označují za „mírovou pomoc“. EU nemůže dělat nic, nemá ani vlastní vojenské jednotky. USA neudělají taky nic, v Kosovu postupovali jednostranně, s pochybnými argumenty, z nichž jeden (přemnožení původních obyvatel) se teď Rusům hodí. Mezinárodní právo dostává na frak. Madeleine Albrightová ve svých pamětech napsala: „Miloševič vsadil na to, že Kosovo Alianci (tj. NATO) rozdělí a vytvoří nepřekonatelnou propast mezi Ruskem a Západem.“ Kosovo jako stát tuto propast letos vytvořilo, Putin ji teď prohlubuje s citlivostí sobě vlastní.

Je vidět, jak málo se Rusové od rozpadu SSSR změnili. Je to skvělý příspěvek k našim debatám o radarech. I kdyby byl radar namířen proti Rusku (což není možné), je v současnosti orientace na USA chybou, nebo je chybou spoléhat se na Rusko a raději ho radarem neprovokovat? Stačí se podívat na mapu: Gruzie na jihu sousedí s Tureckem, částí svého území zasahuje do Evropy, není to vzdálené Čečensko nebo ještě vzdálenější Afghánistán.

Až k nám tedy zase někteří politikové pozvou ruské generály na návštěvu, až budou ti samí politikové zase odmítat americký radar, je jasné, na čí straně stojí. Na straně opovrženíhodných agresorů, se kterými máme ty nejhorší zkušenosti.

Vloženo: 11. 8. 2008, autor: Ondřej Bouda (petr@paulczynski.cz)

Gruzie a Kosovo – dvakrát totéž?