Čtyřicáté výročí srpnové invaze sovětského Ruska a čtyř z jeho mnoha satelitů do satelitu pátého je příležitostí pro více než povinnou nostalgii nad jednou z našich (ne)slavných proher.Čtyřicáté výročí srpnové invaze sovětského Ruska a čtyř z jeho mnoha satelitů do satelitu pátého je příležitostí pro více než povinnou nostalgii nad jednou z našich (ne)slavných proher.Je příznačné, že si připomínáme především milníky historie spojené s prohrou, ponížením, zabitím a emigrací.Srpen 1968 dobře zapadá mezi Moravské pole, upálení Jana Husa, Bílou Horu či Mnichov. Jde o pohodlný stereotyp v národním uvažování. My, úžasní, jsme byli několik kroků na cestě historického pokroku před ostatními a Oni nám to brutálně překazili. Naše holubičí povaha nám umožnila morálně vyhrát nenásilným podlehnutím. Stačí vždy jen na několik desetiletí nebo staletí ohnout páteř a až to mezinárodní situace na chvíli dovolí, pravda sametově (z)vítězí do příští prohry. Naši vůdci ve složité situaci udělali maximum možného.
Co si vlastně letos připomínáme? Pražské jaro jako symbol postupného drolení policejního režimu přijatého po válce téměř dobrovolně většinou společnosti? Nebo ruletu reformních a stalinistických soudruhů o osud Československa? Okupaci a odvlečení vedení státu do Ruska nebo jejich ostudný souhlas s „bratrskou pomocí“? Kýčovitě vykreslovaný duch solidarity, pospolitosti a typicky českého humoru v prvních dnech okupace?
Zásadní poučení z roku 1968 je jiné, potvrzení dlouhodobé slabosti naší společnosti vygenerovat solidní politickou elitu a na klíčová místa vedení státu delegovat lídry schopné převzít zodpovědnost v krizových situacích. Tradice dvou selhání Beneše, Háchy, Dubčeka a dalších podepisujících hanebné kapitulace před okupanty vnějšími i vnitřními je dusivá. I když si postavíme do čela armády či státu vojáky typu hrdinů Syrového či Svobody, stejně se nepřátelům bez odporu podvolíme.
V letech 1918, 38, 48, 68 i 89 režim padl bez výstřelu. Naše elity nebojují, nehájí stát ani jeho zřízení, ale kolaborují nebo utíkají. Od roku 1989 se postupně utvářející demokratické elity zatím nepřevzaly odpovědnost za kvalitu řízení státu. Desítky tisíc lidí už mají zkušenosti a kvalitní vzdělání ze zahraničí, zažíváme nebývalý ekonomický vzestup, máme více než deset tisíc dolarových milionářů. Přesto necháváme stát řídit nedůvěryhodnými a nezpůsobilými osobami, které selhávají dennodenně při pouhé administrativě.
Nedej bůh, aby došlo ke krizi. Topolánek by se radil s Dalíkem, Paroubek s ruskými generály. Klaus by o tom napsal svoji padesátou knihu mouder. Lidovci by se chystali do příští vlády.
Po okupaci v roce 1968 neselhal národ, ale komunisté ve vedení. Dnes o tom, kdo nám vládne, nerozhodují v Moskvě, ale je to na nás. Tak se polepšeme.
Autor je politický analytik
Institutu K.H.Borovského
Rovnost 22/8/08 str15.