Redakce MF Dnes dala prostor pro vyjádření jednomu ze streetartových umělců. Argumentace člověka vystupujícího pod přezdívkou SKUNK mne zaujala v několika bodech, protože se nemohu ubránit dojmu, že podobné argumenty používali před zhruba deseti lety sprejeři, další „lidoví umělci“, cítící potřebu vyjádřit své ego pomocí pouličního kýče nebo alespoň klikyháku.

Na výtvory pouličních umělců narážím pokaždé, když se rozhodnu projít centrem Brna. Protože mám s výtvarným uměním jisté zkušenosti (maturoval jsem z dějin kultury a absolvoval ZUŠ) a nejsem slepý, řadu těchto nálepek nebo šablon si prohlédnu. Drtivá většina z nich nemá žádnou uměleckou hodnotu, ani neupozorňuje na nějaký místní problém a jejich krátkodobá existence slouží k samoúčelnému zviditelnění se jejich autorů. Umění má provokovat a to se street artistům daří. Některé jejich výtvory jsou docela povedené a mohly by mít jistou uměleckou hodnotu i přes to, že ze strany těchto lidí jde víceméně o hru s diváky. Tato hra probíhala už v 60. letech v rámci tzv. pop artu a v různých formách probíhá dodnes a jejím primárním účelem je testovat, co vše dokáží dnešní lidé považovat za umění, pokud se jim libovolný výtvor prodá s tvrzením, že jde o umělecké dílo. Pokud se jim to nezdá, pak nerozumí umění. Andy Warhol by nikdy neprorazil, kdyby snoby v USA nepřesvědčil o tom, že jeho díla jsou uměním. Přesto bych proti street artu nic neměl, kdyby se jednalo o polepování ploch k tomu určených a nikoli o poškozování soukromého majetku.

Street art je ze své podstaty černý výlep, nic na tom nemění ani fakt, že černý výlep plakátů je výdělečná činnost, kdežto street art je činnost veskrze prodělečná, vyžadující jisté investice. Jako každá ilegální činnost je i street art spojen s pocity euforie, když je do žil „umělce“ vyplaven adrenalin v okamžiku, kdy vytahuje z tašky nálepku a lepí ji na předem vybrané místo. Pocity nebezpečí spojeného se zadržením hlídkou městské či státní policie a zaplacením blokové pokuty v rozumné výši se vzápětí mění na radost, jak skvěle se nálepka vyjímá a kolik lidí na jeho nejnovější výtvor bude zírat. Zbývá své veledílo vyfotit a umístit na svůj blog, aby bylo jasné, kdo je jeho autorem a aby byla událost patřičně zdokumentována pro případ, že by jeho nálepku rozmočil déšť, přelepil plakát nebo jiný streetartový „umělec“. Jediné rozdíly mezi lepičem nálepek a sprejerem jsou ve stupni poškození takto umělecky zhodnocené plochy a v pořizovací ceně sprejů ve srovnání s levnými nálepkami. Zatímco streetartistům rve srdce přelepení „galerky“ (tedy místa, kde je nálepek třeba patnáct), mě bere vřed, když vidím takto vyzdobenou plochu. Obojí, jak streetart, tak černý výlep, se – bohužel – stává v Brně záležitostí masového charakteru.

Před polepenými plochami není úniku a v boji o pozornost chodců nyní vítězí street art – je daleko agresivnější, svými tvary, barvami a motivy přebíjí plakáty i reklamní plochy. V tom je jeho budoucnost – brzy někoho napadne upoutat pozornost cílové skupiny na nějakou komerční akci vytvořením nálepek a plakátů, které se jako street art budou tvářit, ale jejich účel bude jiný.

Pokud by se celá věc vyřešila důsledným potíráním veškerého černého výlepu a zároveň vyhrazením určitých ploch, na kterých je možné tuto volnočasovou aktivitu páchat, neměl bych nic proti. Jenže, kde je potom ten adrenalin, kde je to napětí? A tak se část těchto „umělců“ bude prezentovat i nadále na cizích, legálních a draze zaplacených reklamních plochách i fasádách budov. Někteří streetartisté, SKUNKa nevyjímaje, nepovažují „komerční“ plakáty za umění, protože uměním je přece jejich nekomerční nálepka. Ignorují fakt, že plakáty jsou typickým produktem užitého umění a jejich umělecká hodnota se vyrovná jejich výtvorům a mnohdy je dokonce předčí. Obojí může mít své estetické kvality a je nesmysl tvrdit opak. Streetart navíc přímo vychází z užitého umění, z reklam, dopravních značek a dalších zdrojů.

Centrem Brna obchází strašidlo nevkusu. Mezi černým výlepem plakátů a samozvaných umělců se nachází posprejované fasády a agresivní neonová reklama. Výstava „uměleckých děl“ s názvem Sochy v ulicích, zaštítěná primátorem Onderkou, už naštěstí skončila. Neonové srdce-vagína na Staré radnici bylo nádhernou ukázkou vulgárního kýče (jako by nestačilo podobné srdce nad pražským Hradem za dob Havla), nafouknutá hliníková fólie, dodnes k vidění na nádvoří v Domě pánů z Kunštátu, zase dokonalým příkladem moderního „umění“. Narozdíl od pohromy v podobě Velkého Špalíčku nebo obchodního domu Omega na Svoboďáku se však s ilegálním pseudouměním streetartu dá něco dělat.

Stačí jen chtít.

Se souhlasem autora
http://www.acidburn.wheee.cz/index.php?section=6&text=49