iDnes s určitým „fázovým posunem“ zjistil, že se „náš“ Karel Schwarzenberg zúčastnil zasedání Bilderbergu, nejkonspirativnější to pravidelné schůzky vládců tohoto světa, na níž se údajně domlouvá nový světový řád.

Nevím, na našem webu už o tom byly zmínky před časem. Nevěnovali jsme se jim, protože – přiznám se – konspirativní teorie mě sice baví, protože skvěle rozvíjejí fantazii, ale pohled na realitu je přece jen reálnější. Loni jsem se o jeho účasti na Bilderbergu bavila s Jiřím Pehe a on mi s úsměvem tvrdil, že žádné převraty ani útoky na Írán nedomlouval. Věřila jsem mu, tím spíš, že jeho úsměv měl ke Stepfordským paničkám fakt daleko. A totéž si myslím i o Schwarzenbergovi. Představa, že by se s těmi našimi hochy na veledůležitém setkání někdo důležitý bavil o něčem důležitém, mi připadá silně bizarní. Ještě tak si umím v mysli zinscenovat situaci a´la mafie – boss si zavolá Karla Š. a řekne: „Carlo, skoč nám pro pizzu. Já vím, že máš v tom Česku majetek za miliardy, ale… chci s ančovičkami.“
Podobně mohl někdo „Carlovi“ říct, že ten radar u nás bude, a ya basta! Tím bych ho ale nepodezřívala z toho, že se podílí na novém světovém pořádku, on jen prostě s lehkou knížecí úklonou plní přání těch skutečně mocných.
Ale abych ten Bilderberg nezpochybňovala zcela, nabízím svůj tři roky starý text, který nás uvede do problematiky…takřka konspirační.

Co chtějí ctihodní „prostí občané“?

Černé limuzíny a džípy s kouřovými skly přivezly tajemné hosty na místo a čtyři dny na to je zase odvezly na letiště. Bilderberský klub si do karet koukat nenechává.

Ta scéna byla jako vystřižená z filmu. Vysoká budova hotelu Brookstreet na předměstí kanadské Ottavy se v hustém dešti podivně leskla. Všude kolem byli rozestaveni příslušníci soukromé bezpečnostní služby, složené z bývalých členů britských speciálních jednotek, a příjezdovou silnici hlídaly vozy kanadské policie. Opodál stála pro případ připravená sanitka. K hotelu mířily vozy vždy s jedním pasažérem uvnitř…
Asi desítka novinářů se tetelila v dešti v uctivé vzdálenosti od hotelu – jen vstup na hotelový trávník znamenal okamžité zatčení a vazbu. Jediným, komu se podařilo bez úhony proniknout bezpečnostním kordonem, byla divoká husa, která si majestátně vykračovala mezi policisty.
Hned za novináři demonstrovalo několik desítek lidí, kteří na svých transparentech protestovali proti „novému světovému řádu“ a mimo jiné tvrdili, že 11. září bylo dílem některého z amerických úřadů. „To je tedy šílené,“ posteskl si americký filmař Alex Jones, který chtěl o tajuplném jednání natočit dokument a byl spolu se dvěma svými kolegy zatčen hned po příletu na ottavské letiště. Propustili ho až poté, co se o jeho osud začala zajímat média. „Ti lidé tam uvnitř chtějí vytvořit jednotnou světovou vládu založenou na modelu ze středověku,“ prohlásil Jones v listu Ottawa Citizen. „Bude to postindustriální model, v němž budou otroci a otrokáři.“

Pro lepší svět
Co se tedy v Ottavě odehrálo? V hotelu Brookstreet se setkal Bilderberský klub, který lze označit za neformální sdružení nejvlivnějších mužů a žen naší planety. Jejich každoroční schůzka je pokaždé výjimečná. Ne zrovna proto, že počet hostů se v posledních letech ustálil na zhruba sto dvaceti, ale především tím, že všichni nováčci musejí být na setkání pozváni někým ze stálých členů, že mezi nimi najdeme politiky, průmyslníky, bankéře, šéfy nadnárodních institucí, intelektuální a mocenské celebrity a významné vědce, kteří mají co říct k chodu světa. Ale hlavní výjimečnost klubu spočívá v jeho utajení. Ze schůzek se kromě seznamu jejich účastníků nevydávají žádná prohlášení pro tisk, píšící novináři na ně nemají přístup a klub nemá ani svou webovou stránku. Ještě padesát let po svém vzniku se zahaluje tajemstvím. A tajemství vždy vyvolává mnoho otázek a podezření.

Připravit se na zítřek
Klub vyvolených zasedl poprvé v květnu 1954 v nizozemském Oosterbeeku, v hotelu Bilderberg, podle nějž se nazývá dodnes. „Snil jsem o vytvoření světa, který by žil v míru,“ prohlásil duchovní otec klubu, Američan Joseph Retinger. „V míru, který by garantovaly supermocné nadnárodní organizace, protože by nemusely být tak ideologicky krátkozraké, jako bývají jednotlivé národní vlády.“ Se svým nápadem tehdy seznámil nizozemského prince Bernharda, který se jím nadchl a historicky prvnímu zasedání předsedal.
„Nechtěli jsme žádnou publicitu,“ napsal princ ve svých pamětech. „Celá naše sešlost se v hotelu jako by mávnutím kouzelného proutku zbavila svých oficiálních funkcí. Bavili jsme se svobodně, tedy tak, jak většina z nás z titulu funkce veřejně mluvit ani nemohla. Všichni jsme se na dva dny stali prostými občany svých zemí a mluvili beze strachu, že budeme za svá slova vystaveni politickým, mezinárodním nebo finančním sankcím.“
Citát zní hezky, zvlášť poté, kdy na seznamech oněch „prostých občanů“ najdeme třeba šéfa banky Chase-Manhattan Davida Rockefellera, zástupce bankéřských rodin Warburgů a Rotschildů, politiky typu Henryho Kissingera, někdejšího šéfa Světové banky Jamese Wolfensohna nebo třeba bývalého ředitele Fordu Alexandra Trotmana.
V Ottavě měli obzvlášť silné zastoupení také vedoucí představitelé mediálních koncernů –kromě již „tradičních“ amerických titulů jako Washington Post, Time či Wall Street Journal na schůzku dostali pozvání i zástupci německého Die Zeit, francouzského Le Figaro, britských The Times, dánského Politiken či International Herald Tribune.
Tím se ale nesmíme nechat zmást – tito představitelé „nezávislých“ médií o obsahu jednání ani nemuknou. Zatímco se totiž Bilderberský klub s oblibou nechává označovat za spolek, jehož cílem je rozvíjet svobodné demokratické instituce, důsledné utajování a unikání jakékoli kontrole veřejnosti svědčí zcela jasně o opaku. Určité vodítko, co všechno se v klubu odehrává, poskytl rok 2002. Tehdy se mezi hosty objevili také neokonzervativní politici z okolí George Bushe Paul Wolfowitz a Richard Perle a ze zasedání unikla informace, že se Bílý dům chystá zaútočit na Irák. Rok na to se tak skutečně stalo a včasné povědomí o útoku jistě pomohlo nejen ropným magnátům a bankéřům, ale i mnoha politikům, aby se na takový vývoj řádně připravili.

Jednalo se o útoku na Írán?
Podobné události nedávají novinářům z mnoha zemí spát, nicméně často se potážou se zlou. Alex Jones totiž není zdaleka sám, komu se zájem o Bilderberský klub proměnil v zatčení. Ti, kteří se snaží naivně proniknout do blízkosti hotelu, v němž klub zrovna zasedá, končí obvykle ve vazbě. Jiní dopadají ještě pozoruhodněji. Gordon Tether patřil v 70. letech k oporám londýnských Financial Times. Ve svém pravidelném sloupku 6. května 1975 napsal tuto větu: „Pokud není Bilderberský klub nějakým druhem konspirace, pak alespoň pracuje tak, aby si to všichni mysleli.“ Byla to jediná zmínka o Bilderbergu, kterou mu list otiskl. Všechny další byly cenzurovány a Tether dostal po dvou letech právnických tahanic výpověď. Vlivné Financial Times se od té doby klubu vlivných na svých stránkách vyhýbají. Podobně se ovšem chovají i jiné sdělovací prostředky – nejspíš proto, že jejich šéfové začali dostávat do Bilderbergu také.
Například šéfredaktor londýnského deníku Observer William Hutton byl k jednání „prostých občanů“ přizván v roce 1997. Po návratu prohlásil: „Na zasedání se nedělá žádná politika. Vím, že to zní banálně a otřepaně, ale jen si tam všichni povídáme. Fakt ale je, že se tam vyměňují názory, které se v určitých případech mohou stát páteří celosvětové politiky.“
Mnohem odvážnější a upřímnější byl šéf americké Amalgamated Bank Jack Sheinkman, který v rozhovoru pro New Statesman připustil, že: „…některé diskuse svou váhu určitě mají. Například myšlenka na společnou evropskou měnu se tam probírala s několikaletým předstihem, než z toho vzniklo politikum. Totéž platí i pro otázku vztahů mezi USA a Čínou. Byly probrány mnohem dřív, než se do nich zapojil Richard Nixon.“
Tvrzení, že Biderberg sdružuje lidi bez reálného vlivu na chod světa, vyvolává vždy pochybovačné úsměvy. A výčitky. Jugoslávští nacionalisté viní například Bilderberg z toho, že rozhodl o rozpoutání války, která vedla k pádu Slobodana Miloševiče. Existencí klubu a jeho nitek, díky kterým hýbe světem, se ohánějí i teroristé – počínaje Timothym McVeighem, který vyhodil do vzduchu federální budovu v Oklahoma City a Usámou bin Ládinem konče. Přidali se k nim i pozorovatelé z Blízkého východu – bylo jim divné, proč byl do Ottavy pozván Ahmad Šalabí, irácký šíbr, který pomohl vykonstruovat důvody k útoku na Irák, nebo přední íránský intelektuál a profesor Íránské národní univerzity Mahmúd Sariolghalám. Co tam ti dva asi dělají a co komu radí? Že by se k útoku na Írán přece jen schylovalo?

To je jen kapitalismus!
Bilderberg má mnoho odpůrců, mezi nimiž hraje prim aktivistická skupina z anglického Bristolu, v jejímž čele stojí jistý Tony Gosling. „Pokud jim tam opravdu jde jen o to trochu si poklábosit a nic nedohadovat, tak proč jsou tak utajení?“ ptá se.
Jeho otázky ale narážejí na zeď mlčení. „Teze, že svět řídí nějaká tajná skupina mocných, není nic nového,“ citovala před pěti lety BBC experta na konspirační teorie Alasdaira Sparka. „Celá staletí si lidé mysleli, že světu vládne kabala Židů. Co je ale ve skutečnosti divného na tom, když si mocní a bohatí chtějí svět zorganizovat podle svého? To je přece kapitalismus!“

http://www.czechfreepress.cz/site/?p=1355