Stále nám chybí národní hrdost a úcta k vlajce

Motto: „Češi potřebují bič, aby se probudili.“ Tomáš Garrique MasarykLegenda protikomunistického odboje a bojovník za svobodu 50. let Milan Paumer byl hostem Občanského institutu.

 Pan Paumer nezapřel svůj smysl pro humor, když se přítomných hostů na setkání zeptal, zda se nebojí setkat se s vrahem. Je smutné, že ještě stále na některých setkáních s občany slyší zvolání typu: „Hele Paumer, ten vrah je tady“ nebo  „Největší zrůda po roce 45“. Je smutné, že nejen Mašíni, ale i někteří političtí vězni dodnes mají ještě stále tzv. zbytkové tresty místo toho, aby byli plně rehabilitovaní a bylo jim poděkováno za jejich statečnost v boji se zločineckým komunistickým systémem. Je smutné, že například nejtvrdší komunistický vězeň, český pilot RAF Herman Brix byl rehabilitován až před udělením Řádu bílého lva. Už jen za to, že takový chlap ve válce v bojích za vlast přežije, by měl být odměněn. Umějí si vůbec naši politici utápějící se ve svých žabomyších válkách  o moc představit, jak mu bylo, když ho komunisti místo toho strčí do lágru a nikomu to nevadí. Měli by proto pro tyto vojáky něco udělat. Takoví lidé by neměli umírat s pocitem, že svůj život obětovali nadarmo a s pocitem křivdy. Jsou sice již staří a říkají si, že kašlou na zbytkový trest, že tu stejně již dlouho nebudou, ale když vidí ten nevděk a přezírání naší politickou elitou, musí jim být velice hořko. A to by vláda neměla připustit.

„Já osobně kašlu na zbytkový trest kvůli současnosti, vždyť jak dlouho tu budu. Ale nechci pod drn jako nezrehabilitovaný bojovník za svobodu. Proto se snažím vysvětlovat občanům, že naše ozbrojená vzpoura měla zabránit, aby režim nepopravoval nevinné. Chci pomoci působit zpětně na naše dějiny,“ říká k tomuto problému  pan Paumer.  (zprava naslouchají předseda Maldé pravice Lukáš Petřík, ředitel Občanského institutu Roman Joch, předseda Konzervativní strany Jan Rajmon a moje maličkost

Na dotaz Fragmentů, kde se stala chyba, že se dostali v roce 1948 komunisté k moci, odpověděl Milan Paumer:

"Komunisté se na uchopení moci chystali dříve, než v roce 1948. Jejich diktatura začala již Košickým vládním programem v roce 1945. Dovršil se tím nastupující teror, bylo zakázáno psát proti Sovětskému svazu. Již v letech 1946-7 se na to vše mělo víc dohlížet a nebrat komunisty na lehkou váhu. Bohužel panovala radost z konce války, každý se snažil opravit si poničené domky a továrny a příliš se v tom shonu o politiku nestaral. Ani já se tehdy do politiky moc nemotal. Jezdil jsem do Kolína studovat průmyslovku, chodil za holkama a lyžoval."

Pan Paumer byl sice od roku 1942 kamarád Mašínů, ale byli to tehdy mladí chlapci, kteří byli stejně jako on rádi, že je po válce a bavili se jako ostatní studenti kolem.

"Proč a kdy nastal zlom ve Vašem postoji?" ptal se doktor Joch

"V roce 1948, když jsme viděli, co se děje, jsme si říkali, že se přece musí s tím řáděním komunistů něco udělat. Mašíni nemohli jít dál studovat na vojenskou školu. Začalo zatýkání slušných lidí kolem nás. Komunisté dali 22 oprátek nevinným lidem, z nichž některé jsme znali osobně. Zavraždili 80 politických vězňů včetně Piky, Horákové. Stačí se podívat na společné hroby v Ďáblicích. Leží tam i 34 zavražděných dětí těchto vězňů. Zavraždili i strýce Mašínů Zbyňka Janatu. Pani Mašínová o všem informovala syny a oni zase mně. Bohužel všichni ostatní kolem byli lhostejní. Jak řekl Masaryk: „Češi potřebují bič, aby se probudili.“ I když naše plány s bojem nebyly do té doby nijak horké, situace se vyhrotila a my si řekli,  že to řádění musí přestat, že musíme těm zoufalým, nevině vražděným lidem, pomáhat. Bylo nás tehdy 7 kamarádů, kteří jsme založili skupinu v čele se Ctiradem Mašínem. Ctirad byl ale zatčen, když pomáhal někomu přes hranice, a odsouzen na 2,5 roku do Jáchymovského lágru. Chtěli jsme ho odtud dostat za každou cenu. K tomu jsme ale potřebovali peníze na podplacení bachaře. Poprvé jsme si jasně uvědomili, že nejde bojovat bez peněz a s holýma rukama. Byli jsme tou bezmocí šílení a nakonec jsme se rozhodli  získat peníze nelegálně. Uvědomte si, že jsme stále žili jako ve válce a mysleli jsme si, že začala třetí světová válka, když je kolem nás takové vraždění. A ve válce se jedná jinak, než v míru."

Pak pan Paumer vysvětlil, jak získali peníze. Každý pátek jel podnikový šofér s ochrankou s penězi do banky. Hoši se převlékli za milicionáře, zastavili jejich auto a chtěli, aby všichni vystoupili. Ochranka zahodila pistole a vystoupila. Bohužel tehdy měly cvičení milice, jejichž šéf jel s nimi a nechtěl vystoupit. Mířil pistolí na Pepu Mašína, padli na zem a začali se o ni rvát. Milicionář zmáčkl spoušť a zastřelil omylem sám sebe. Vše je popsáno v knize Jana Nováka z roku 2005 „Zatím dobrý“.

"Když někoho zabiji v potyčce, je to vražda?" ptal se pan Paumer.

Bohužel těch  900 000 Kč, které  získali, nemohli použít. Přišla peněžní reforma 50:1, a  nezbylo z nich prakticky nic. Protože Mašíni nemohli na vojenskou školu, rozhodli se proto odjet do  USA a sloužit v armádě americké v boji proti komunismu. Pan Paumer jel s nimi. Protože režim odchod z komunistického pekla dobrovolně neumožňoval, museli do Ameriky prostřílet.

"Byli jsme  přesvědčení, že kdokoliv oblíkne uniformu zrádného systému a přísahá mu, pro toho není omluva, když mu vystřelíme mozek. Ve válce musíte nepřítele zabít, jinak bych tu nyní nestál já, ale on. My si třídní boj nevymysleli. Proto s komunisty nemám žádné slitovaní."

Po příchodu do USA absolvovali 20měsíční armádní výcvik. Nejdříve pracovali jako parašutisti, pak byli zaměstnáni u pěchotních zbraní a stali se specialisty 4. třídy. Pan Paumer vzpomínal, že se trochu se báli podepsat pětiletou podmínku služby v armádě, že se nedostanou domů, až komunismus porazí. Naivně byli přesvědčeni, že nastane třetí světová válka, kde komunismus lidi porazí. Po tragických maďarských událostech v roce 1956  si ale řekli, že je a návratem stejně konec.

"Byl jsem jako voják 2 roky v Koreji a pak již jsem nechtěl vojenský závazek a začal se živit civilně," vzpomínal pan Paumer

Po revoluci v roce 1989 se vrátil Milan Paumer do Poděbrad a naivně si myslel, že jsme konečně s komunismem skoncovali. Obává se ale, že jestli KSČ necháme volně působit v politickém systému, bude stále nebezpečná. Proto chodí do škol, aby děti nepodlehly komunistickému pitvoření národa. Učitelé prý mu namítají, že máme již novou inteligenci, která nedopustí návrat komunismu. On ale ten pocit nesdílí. Navíc mnoho rodičů prý jeho přednášky doma neguje. Dozvěděl se, že když se dcera ptala otce, co jsou to Mašíni, odpověděl jí: „Měli jsme je všechny utlouct, aby vám nemotali hlavy, hovada“. Je proto přesvědčen, že mládeži musíme stále připomínat, co jsou komunisti zač. A má pravdu. Od roku 1948 žili Češi na kolenou. Legionáři, kteří pomohli budovat republiku byli 40 let zašlapáni pod zem a nesmělo se o nich hovořit. Generál Janoušek mohl akorát v pověstném domečku StB umřít. A i nyní komunisté vše zpomalují, zamlžují, v médiích se díky nim píše o ničem. Přitom by se měli sověti zodpovídat za gulagy a za smrt mnoha našich lidí stejně jako gestapáci.Německý socialismus je nacionální a sovětský internacionální. Metody pro udržení se u moci, používají stejné.

 "Stále nám chybí národní hrdost a úcta k vlajce. Dne 5. května například jen dvě rodiny v Poděbradech, kde žiji, vyvěsily naší vlajku. Školy a úřady ani nemukly. Demokracie nepřijde sama, musí se na ní pracovat," uzavřel pan Paumer výstražným mementem svoji působivou přednášku

http://www.fragmenty.cz/iy452.htm