Tak jsem si včera přečetl, že se prý Václav Havel opět pochlapil, když veřejně vyslovil větu o tom, že Sarkozy rychleji mluví než myslí, za což bychom mu měli po delší době opět veřejně zatleskat a vzdát mu své díky. Tedy, rozuměj, Havlovi, ne Sarkozymu…

Každý má právo na svůj názor, já mám také svůj a budu rád, když mí kritici demokraticky uznají, že i kdyby s tím mým názorem tisíckrát nesouhlasili, že by udělali vše pro to, abych ho mohl kdykoli veřejně prezentovat.

Spíš by se dalo říct, že Havel myslí rychleji, než mluví. Proto je mu asi tak těžké porozumět. Zvláště v jeho absurdních dramatech. Budu asi za alibistu, ale řeknu napřed názory na tvorbu Václava Havla, jak mi je na magnetofon řekli členové Nového divadla v Torontu, složeného z česko-slovenských emigrantů.

Pustil jsem si večer jednu z kazet, kterou jsem si před časem natočil v torontské Hospůdce u Vlastičky, kde se pravidelně česko-slovenští ochotníci scházeli. Dnes už se setkávají asi jinde, jelikož milá Vlastička už svoji hospůdku, vonící po vepřo-knedlo-zelo a prazdroji zavřela…

Dne 25. července 1988 byl členům Nového divadla v Torontu napsán v Praze dopis Václavem Havlem, jehož hru “Pokoušení” torontští Čechoslováci právě studovali.

“Zpráva, že chcete uvést mou hru, mne samozřejmě velice potěšila. Budu vám držet palce, aby to dopadlo přinejmenším tak dobře, jako v anglickém Royal Shakespeare Company (a nikoliv tak špatně jako ve Vídni). Vaše milé pozvání ovšem, bohužel, přijmout nemohu; tam by mne snad pustili, ale určitě by mne nevpustili zpátky. A to riskovat nechci…”

S netradičně pojatými dramaty Václava Havla jsem se setkal dvakrát. Poprvé v egyptské Káhiře, kde český velvyslanec a arabista Ing. Jiří Voleš nechal vytisknout v arabštině hru tehdejšího prezidenta ČSFR a ČR “Memorandum”.

Podruhé to bylo právě v Torontu, kde jeho “Pokoušení” uvedlo Nové divadlo ve světové premiéře v češtině.

A co říká na dramata Václava Havla režisér Pavel Král?

“Je to můj názor, ale myslím si, že Havel není světový dramatik. Až jeho politicko-disidentská sláva pomine, jeho hry se už moc hrát nebudou. Možná, že se ale pletu. Snad až skončí svoji prezidentskou éru, že teprve napíše něco fantastického, protože má určitě spoustu zážitků.”

Potom všechny znovu upozorňuje, že mluví jen sám za sebe a nebere jiným jejich názory, ale hned dodává: “Havlova “Zahradní slavnost” je jedna z nejlepších her, potom jsou dobré i “Audience” a “Vernisáž”, kterou jsme také hráli, ale tu už lidé nechápali, o čem to je.”

“Ale já jsem dělal “Vernisáž “anglicky a lidé to normálně kapírovali,” připomíná herec Tomáš Mašek.

Herec Bohuš Máca dodává, že Havel je výborný, ale měl by jít blíž k lidem. “To není fráze. Neměl by to zkrátka dělat tak intelektuálně. Měl by psát lidovou mluvou. Lidé jeho textům nerozumějí,” hájí se.

“Když jsem se učil jeho roli, musel jsem se to našprtat úplně nazpaměť. Když napíše něco Hubač, je to lidské a ty jeho věty vám doslova samy lezou z úst. U Havla ne. Někdy jsem u něho musel hledat ve slovníku, co které slovo znamená. Babičky, co k nám chodí do divadla, nám říkaly: Co to má znamenat? Tomu nerozumíme. Nevíme, o co šlo…”

,,Buďme rádi, že už to nemusíme dávat. Ne že by to bylo až tak špatné, ale hlavně, že už to není politicky nutné, že tam u nás doma máme zase klid!” přidává se Tomáš Mašek. “Nás ale lidé nutili a přiměli, abychom ho hráli. A my to chtěli hrát, když byl Havel ve vězení. Bylo to moc důležité.”

“Spousta disidentů psala knihy a také ne každá byla dobrá,” souhlasí Pavel Král. “Havel mohl trpět, jako zvíře, to všechno uznávám a klaním se před ním hluboce, ale to ještě neznamená, že je to literát, dramatik, nebo muzikant. Havel nikdy klasikem nebude také proto, že nemluví normální češtinou. To jeho “Pokoušení” byla fakt moc těžká hra, stavba jeho vět je strašně komplikovaná.”

“Hráli jsme přece i Havlovu “Žebráckou operu” a to byl spíš okopčený Brecht a John Gay, ale přiznám se, že jsem mu ani tady moc nerozuměli!” říká Bohuš Máca. ,,Znovu vám říkám, že by mohl být klasik, pokud by se vyjadřoval normální češtinou…”

Vzpomínám si; nejlepší zpráva je falešná, největší láska je děvka. Nejpoctivější člověk bude popraven a moderní společnost je neúprosná – sex, lži a prachy…

Je to tak, že absurdní Havlovy hry jsou něco jiného, než Čapkova “Bílá nemoc”, “Matka”, než hry Oldřicha Daňka “Umění odejít”, přestože napsané v roce 1955, nápadně v něčem připomínající Havlovo “Odcházení” z roku 2008, pak ještě Daňkovy “Dva na koni, jeden na oslu” a “Vévodkyně valdštejnských vojsk”…

Možná nejsou lepší než ty Havlovy, ale rozhodně jsou jiné…

Větší poklonu nebudu zřejmě moci Havlovi vyseknout. A s tím veřejným aplausem bych raději počkal až po tisící repríze, i když jsem měl tu čest být mezi vybranými novináři, kteří Václava Havla na počátku roku 1990 provázeli po Ostravsku při jeho vůbec první prezidentské návštěvě místa, kde je i Heřmanická věznice…

To jsou mi paradoxy, že pane prezidente…

http://olser.cz/939/skoda-ze-se-vaclav-havel-nepochlapil-v-novem-divadle-v-torontu/