Proč jsme letos udělili Krieglovu cenu za rok 2008 Jiřímu Voráčovi? Étos listopadové revoluce před devatenácti lety sliboval, že na posty služby vlasti a veřejného zájmu se nedostanou žádné kádrové rezervy, čili lidské a profesní nuly, lenoši, neschopové, intrikáni a lháři.

Že bude vytvořen systém, který bude generovat a vyžadovat elity.Kdyby v prvních letech po převratu některý politik přišel s myšlenkou, že z kandidátů na zástupce občanů v mediálních radách, které mají kontrolovat nezávislost médií veřejné služby, vyřadí respektované osobnosti veřejného života a neomaleně protlačí do mediální rady místo politického vězně komunistu nebo místo významného odpůrce totality komunistického cenzora, spáchal by veřejné harakiri.
Chtěl bych vyvrátit nesmyslnou výtku, která zazněla poté, co se jméno Jiřího Voráče objevilo mezi nositeli Krieglovy ceny. Jaká je odvaha hlasovat třeba sám proti všem v Radě České televize? Nenaplňuje Jiří Voráč jen to, co by mělo být normou? Takže, popořádku.
Dnes má odvaha různou povahu. Katastrofální a demokracii ohrožující obchodně­ mocenský systém, kterým se udržují média veřejné služby v trvale vazalském vztahu na poslanecké sněmovně, ukazuje, že stávající legislativa je systémově vadná. Poslanci na plná ústa chtějí bojovat proti korupci a zavazováním si stranických lokajů, které vytrvale rozesazují po různých trafikách, vytvářejí základní stupeň korupce v této zemi. Rady selhávají v klíčových momentech. Občas mezi nimi obstojí jednotlivec, za což obvykle následuje vendeta, která příliš zavání praxí komunistů. Jiří Voráč byl letos na jaře pozván na mocenský kobereček před poslance, proběhl i trapný a nedokončený pokus o jeho odvolání z Rady ČT. Jako by politici veřejně stvrdili, že mají zájem na dosazování slabých, vydíratelných lidí na posty šéfů médií. Ve Voráčově případu se tak mělo stát absurdně na základě dopisů rozhořčeného lidu, kterými se dal oklamat i člověk tak širokého srdce, jakým je předseda Stálé parlamentní komise pro sdělovací prostředky Vítězslav Jandák. Tyto důkazy proti Voráčovi se nakonec ukázaly jako podvrhy nějakých podvodníků. Zatímco dopisy akademických osobností Brna, rektora Masarykovy univerzity Petra Fialy a rektora JAMU Václava Cejpka, na obranu Jiřího Voráče byly zamlčeny. Je to možné?

Burianovo selhání

Máme si to dál nechávat líbit? Všechna respektovaná média popsala skandál se jmenováním ředitele TS Brno Karla Buriana. Téhož Karla Buriana, který koncem devadesátých let vedl redakci zpravodajství Televizního studia Brno a musel z této mnohem nižší funkce s ostudou odejít pro vážné profesní a morální selhání. Když se Burian pokusil zažalovat novináře z MF Dnes, soudkyně udělala to, co měla udělat Rada České televize a udělal to v ní Jiří Voráč. Prostudovala audity a nálezy kontrol. Pak nepotřebovala volat svědky. Karel Burian soud prohrál. Ani se neodvolal. Na jeho obranu se postavili jen anonymní ubožáci, kteří se ani neumí podepsat.
Na druhé straně se ukázalo, že komunismus není jenom členství ve straně, ale především povaha a její důsledky, totiž komunistické činy. To je to, co stravuje demokracii jak zhoubný nádor. V jeho nepřijatelném bujení získávají Voráčovy činy jasný a hluboký smysl. V tom je tiché napojení na postoj Františka Kriegla, že mu slušnost velí nepodílet se na takovém rozkladu a postavit se ve veřejné funkci proti. Takové veřejné působení je jedním z východisek pěstování demokracie. A když chceme mluvit o odvaze, měli bychom vědět, že v české společnosti je klíčová myšlenka Ludvíka Vaculíka: „Rozhodující dnes je, či je člověk sviňa a či ne.“

Autor je člen poroty Ceny Františka Kriegla a jeden z vůdců někdejší televizní rebelie

Uveřejněno v Deníku Rovnost(pověstnému svou averzí k Burianovi)
*************************************************************
Pavoukův dodatek. Jak tak čtu ta jména, připadá mi to jako dozvuky spacákové stávky. „Navzdory deseti letům v komunistickém vězení nejsem idealista. Ale myslím si, že v čele médií, jako je Česká televize, by měli stát lidé odolní politickým tlakům a morální. To Burian rozhodně není,“ řekl třeba bývalý politický vězeň a spisovatel Jiří Stránský. Podpisy k výzvě ve středu připojila i herečka Eva Holubová, mluvčí Charty 77 Jan Dus a Libuše Šilhánová a první polistopadový ministr zdravotnictví Martin Bojar.

Ale v jednom má Břéťa vlastně ale spíš Ludvík Vaculík pravdu: „Rozhodující dnes je, či je člověk sviňa a či ne.“  A to by si měl autor předvolebního uvedení revizora především uvědomit sám.