Parafráze na text dávného hitu skupiny Katapult je ideálním vstupem do následujícího povídání. Bude totiž o dětech z Pásma Gazy a o jejich zneužívání Hamasem, teroristickou bandou par excelance.

A také o "ochráncích lidských práv", tedy spíš těch "práv" gazanských.

Pro ně je podstatný fakt, že Izraelci už zabili na tisíc teroristů Hamasu včetně několika desítek dětí, žen a starců. Bolestné sdělení, pokud by se však zároveň nejednalo jen o tzv. humanitární trumfové eso, které tahá z rukávu falešný hráč Hamas.

Tou blafující kartou jsou v průměru přes čtyři tisíce lidí na kilometru čtverečním, což je nejvyšší hustota osídlení nejen na Blízkém východě, a je v Pásmu Gazy, které má rozlohu 360 km2, tedy menší než Praha, a přes milion a půl obyvatel.

Ideální moment, jak zneužívat civilisty jako živé štíty v teroru proti Izraeli. To se řekne do médií, že izraelští vojáci ostřelují sanitky a pak se ukáže, jak je sanita s červeným půlměsícem a vlajkou OSN přeplněná výbušninami a teroristy s kalašnikovy.

Pak přijde na řadu Rada bezpečnosti OSN, na kterou se obrátí šéfové Hamasu, ukrývající se pro jistotu v Sýrii, že Izrael porušuje lidská práva a ženevské konvence, když vyhodil do vzduchu školu OSN, přičemž zabil přes dvacet civilistů a hlavně dětí.

Teprve následně se zjistí, že škola byla zaminovaná, připravená k vyhození do povětří z přilehlé zoologické zahrady. Navíc z nádvoří této školy byly odpalovány podomácku vyrobené rakety Kassám.

Používat civilisty jako živé štíty bez jakýchkoli morálních zábran - to jsou Palestinci v dresech Hamasu. Čím víc mrtvých civilistů, tím více pozornost ze strany zuřivých pacifistů pseudohumanistického světa. A už se málokdo dozví, že teroristé se schovávali za děti a mezi svými ženami.

Tento způsob zhůvěřilého vedení boje je v Palestinské autonomii docela běžný. Podobná tragédie se odehrála před sedmi lety 30. září 2000 u křižovatky v městečku Necarim v pásmu Gazy. Zastřelen zde byl dvanáctiletý palestinský chlapec Muhammad Al-Dura.

V Gaze vládla nervozita, v přecházejících hodinách přece Žid Ariel Šaron, šéf pravicované strany Likud, zneuctil posvátné místo muslimů tím, že vkročil na vrchol židovské Chrámové hory, kde kdysi stály izraelské Chrámy.

Proto se v Necarimu sešlo několik stovek převážně mladých lidí a školáků, aby házeli kamení a koktejly Molotova po izraelských vojácích, kteří byli ukryti v malé pevnosti za křižovatkou.

Mezi házeči byly i děti, které jsem viděl v Gaze, jež mi připomněla Chánov či litvínovský Janov. Arabské děti, které si hrály na mučedníky.

K narozeninám dostávaly od svých rodičů, dědečků a babiček maskáče zelené hamasovské barvy, makety sebevražedných pásů z umělé hmoty, k tomu plastikové kalašnikovy, aby věděly, jak zacházet s těmi opravdovými v kurzech, které pro ně Hamas pořádá...

Šikmo přes křižovatku v Necarimu bylo na druhé straně ve vzdálenosti asi sto metrů střelecké hnízdo ozbrojenců Hamasu, kteří měli své odstřelovače i na dalších nejmíň pěti místech kolem Izraelců.

"Rozhodně jsme přestřelky nezačali, museli jsme ale střílet gumovými projektily na útočníky, kteří se snažili naši stanici zapálit," tvrdil později velitel izraelské posádky. "Když nás začali Palestinci z šesti stran zasahovat ostrými střelami, nabili jsme je do našich pušek také."

Otec a syn Al-Durovi se při návratu z automobilové burzy dostali z neznámých příčin před budovu, z níž na Izraelce stříleli palestinští snajpeři. Otec si dřepl a schoval se za nádrž na vodu, jeho syn se přikrčil za ním. Nad nimi na zdi vybuchovala omítka pod kulkami neznámých střelců. Palestinci při pozdějším vyšetřování přiznali, že jejich bezpečnostní síly také střílely.

"Nevím, kdo střílel, ale střely padaly velmi hustě ze všech stran," říká palestinský kameraman ve službách televize TV France. "Pak jsem uslyšel křik toho chlapce, který se snažil schovat za zády svého otce..."

"První kulka zasáhla mého syna do pravého kolena," vypráví otec Al-Dura. "Pak jsem se podíval na Muhammada a spatřil, že jeho hlava leží z mé pravé strany. A střely prošly přes jeho záda. Pochopil jsem, že zahynul mučednickou smrtí. Pomodlil jsem se za mučedníka..."

Chlapec byl těžce zraněn. Sanitka se přes střelbu dostala na místo až asi za půl hodiny. Bylo už pozdě.

Generál Tov Samia, který dohlížel na hloubkové vyšetřování a rekonstrukci události koncem listopadu zveřejnil zprávu, podle níž je velmi pravděpodobné, že smrtící kulky přišly z palestinské strany. Tedy zezadu, kam byl skrývající se Muhammad otočen svými zády...

Při rekonstrukci vyšlo najevo, že otvory po kulkách ve zdi vznikly od střel z opačné strany, než byli izraelští vojáci. Znamená to, že byly vystřeleny z palestinských zbraní. Navíc je prokázáno, že Izraelci stříleli jednotlivými střelami, nikoli dávkami z automatických zbraní, jako Palestinci.

Ve škole, do níž chodil i dvanáctiletý Muhammad, nyní každý den před zahájením vyučování teď zpívají děti oslavnou píseň na jeho počest.

A mnohé ulice i náměstí v Pásmu Gazy dnes nesou jméno Muhammada al-Dury, svatého mučedníka, jenž se cestou do čtvrtého muslimského ráje stal největším propagandistickým trhákem Hamasu...

Íránský prezident Mahmud Ahmadínežád prohlásil, že jediným východiskem pro obyvatele Gazy je ozbrojený odpor. Na náboženském obřadu v Teheránu řekl: "Existuje dnes jediný způsob jak zastavit izraelské agresory - odpor ve jménu Alláha".

Aniž by jmenoval, vyhrožoval božími tresty arabským státům, které se opováží uzavřít dohody s Izraelem: "Ti, kdo zjevně nebo v skrytu spojili své zájmy se sionisty musí vědět, že nakonec skončí v pekle..."

A pak dodal, že všichni mrtví Palestinci jsou mučedníci, radující se už v nebi... 

Izrael se skoro dva roky snažil Hamasu ustupovat, ale také ho všemi možnými nenásilnými způsoby zastavit. Stáhl z Pásma Gazy své vojáky i tisíce svých osadníků. A dělal také jiné hrubé chyby.

Katastrofálním se ukázalo třeba gesto Ehuda Olmerta z roku 2007, když udělil milost 110 palestinským Arabů, v té době hledaným izraelskými bezpečnostními silami. Tento krok následoval po rozhodnutí odvolat zatykače proti 178 členům Fatáhu.

Navíc předtím Izrael propustil na tři sta muslimských vězňů, z nichž mnozí měli na svých rukách židovskou krev. Zdroje Palestinské samosprávy uvádějí, že mnoho z těchto propuštěných bojovníků obdrželo až 60.000 šekelů (300.000 českých korun) za vrácení svých zbraní.

Například za pušku M -16 obdržel zázrakem z vlka v beránka se změnivší terorista 55.000 až 60.000 šekelů (275.000 až 300.000 korun), za samopal Kalašnikov 15.000 šekelů (75.000 korun) a za pistoli 12.000 až 24.000 šekelů (60.000 až 120.000 Kč).

Peníze šly z rozpočtu autonomní správy, tedy z EU a Izraele. Odevzdané zbraně v rámci nekonečného kolotoče pak byly řadě z oněch 256 potencionálních teroristů, z nichž většina je dnes u Hamasu, zase vráceny – pokud se rozhodli vstoupit do oficiálních bezpečnostních sil Palestinské samosprávy. Ve skutečnosti tak řadě z nich zůstala jak zbraň, tak tučná prémie.

Čítankový příklad obrácení Langerova Ferdiše Pištory.

A kdoví, jestli právě tyto peníze a vrácené zbraně dnes proti Izraeli nepoužívá právě Hamas v Pásmu Gazy. Zkrátka za dobrotu na žebrotu...

Takový je dnes krušný život strádajících lokálních Arabů v Pásmu Gazy...

PS: Citace z "Dějin Izraele" od Martina Gilberta - ukrajinská Židovka z Kyjeva Golda Mabovičová, která si jako členka kibucu Merhavya nechala říkat hebrejsky "meir" - "tvořící světlo" - Meirová, premiérka židovského státu v roce 1970: 

"Arabům můžeme prominout zabíjení našich dětí. Nicméně jim nemůžeme odpustit, že nás nutí zabíjet jejich děti. Mír můžeme mít s Araby jen tehdy, když budou své děti milovat více než-li nenávidí nás..."

http://olser.blog.idnes.cz/c/65295/A-co-muslimske-deti-maji-dost-kalasnikovu-aby-si-mely-s-cim-hrat.html#t2