K napsání tohoto článku mě inspirovala především četba pátečních Lidových novin, kde bylo publikováno několik vyjádření na téma naší prezentace Bruselu pod názvem Entropa.

Přemýšlel jsem  o tom celý víkend a nakonec jsem dospěl k závěru, že to musím dát na papír. Vím, že to nemá žádnou validitu, ale musel jsem se s tím vším, o čem jsem přemýšlel, nějak vyrovnat.

Chtěl bych především říct, že vůči osobě Davida Černého nejsem nijak předpojatý. Jeho růžový tank jsem sice neobdivoval, nikdy jsem nebyl pacifistou, protože pacifismus jako takový mi vždy připadal velice zjednodušující názor, ale v podstatě jsem růžový tank přijal. Se sympatiemi jsem přijal i knížete Václava na obráceném koni, protože jsem tento artefakt nebral jako výsměch Myslbekovi, jak se někdy také traduje, ale výsměch našemu mnohdy přismrádlému hurávlastenčení, které je schopno nebohého přemyslovského knížete a jeho tradic využívat a zneužívat dle ctěné politické libosti. A doslova mne nadchla jeho mimina lezoucí po žižkovském vysílači a zlidšťující tento technický objekt. Jistě, David Černý je umělec, který cíleně a vědomě buduje svou vlastní popularitu a využívá k tomu velmi razantně provokace jako velmi účinné formy, jež mu  přinese zisk a slávu. To je nepochybně pravda, ale vždyť tak se chová dnes velká část umělců a je to považováno za zcela legitimní.

Nicméně přes to všechno, když jsem se ENTROPOU zabýval a snažil jsem se tak činit o víkendu velmi usilovně, když jsem sháněl všechny možné dostupné informace, dospěl jsem k názoru, že v žádném případě nemohu s tímto dílem Davida Černého v dané podobě a v dané formě prezentace souhlasit a to ze tří následujících důvodů.

Důvod první: výběr témat a jejich konkrétní realizace.

Nápad podívat se na jednotlivé unijní státy s nadhledem, ironií a jistou, třeba i dosti velkou mírou provokace mi připadal nejen možný, ale docela vtipný a schopný výpovědi. Už samotný název Entropa, využívající zvukové podoby názvu kontinentu s obměnou fyzikálního názvu užívaného pro roztříštěnost či rozdrobenost se mi jevil jako adekvátní vzhledem k současnému stupni vývojového procesu, kterým EU prochází. Samozřejmě jsem bral za hotový fakt, že na díle budou participovat výtvarníci z jednotlivých zemí, kteří sami vyjádří autentický pohled, který vždy bude individuální (skutečné oficiální umění je po zkušenostech dvacátého století opravdu možné jen v totalitě a jakékoli oslavné pajány „legionářského“ typu by dnes působily jako nechtěné parodie), ale bude nějakým způsobem reflektovat pohled zevnitř země, kterou zobrazuje a třeba u persifluje. To se nestalo, ale naopak došlo k tomu, že pohled a najmě způsob jeho zpracování, který volil David Černý, je v mnoha případech zcela povrchní, jednoduchoučký, místy až uboze provinciální. Pokud bychom ho v mnoha případech měli hodnotit jako postoj Čecha, pak je to postoj pravidelného čtenáře BLESKU, ŠÍPU  či AHA, diváka nováckých seriálů a různých Vyvalených a pravidelného návštěvníka pláží v Bibione. Je to sice taky pohled, ale…?!
Charakteristické pro toto pojetí je právě zobrazení Bulharska. Chlapec byl s rodiči v Bulharsku a tam ho překvapily a zaujaly turecké záchody. Pak se nejspíš zastavili na chvíli v Budapešti a tam navštívili tržnici, která pro nás tehdy byla spolu s obchůdky na Váci utca a v jejím okolí kouskem Paříže v šedi reálsocialismu. Tam si koupili čabajku a melouy a tak jsme se vypořádali s Maďarskem. Pak jsme přejeli do Komárna (Komárom) či Nových zámků (Ersékújvár) a tam nám úslužný maďarský prodavač (myslím to bez ironie)  prodal úhledně zabalený a převázaný uherák. A mohli bychom pokračovat dále, přes Draculův hrad v Rumunsku, čokoládové bonbóny v Bruselu, minarety a hrozící moře v Holandsku až po rozdělený Kypr či Francii, na které visí cedule oznamující stávku. Tolik povrchního klišé se hned tak nevidí. Jistě, třebas zobrazení Polska prostřednictvím mnichů, kteří mávají duhovou vlajkou, by o této zemi, v níž  se liberálnější pohledy na svět neustále musí střetávat s mnohdy velmi primitivním katolickým fundamentalismem  a nacionalismem,  bylo relevantní, kdyby ho ovšem vyjádřil polský umělec. A se Spojeným královstvím se vypořádal jednoduše, prostě tam není a basta. A bohužel ruku v ruce s prostoduchostí námětu jde i nevynalézavost a klišovitost provedení.

Důvod druhý: měnící se postoje autora

Autoru a kolektivu jeho spolupracovníků se dle jejich vlastních slov nepodařilo oslovit zahraniční výtvarníky. Může to tak být a nemusí, ale budiž. Autor hrdě stál za svým dílem, i když od jisté chvíle očekával že nastanou problémy. Když skutečně nastaly, rozklepala se mu kolena, a s úklonami se omlouval na všechny strany. Sundáme, zahalíme, předěláme, přesně v duchu známé písně Michala Tučného o ochotném prodavači. Co si, proboha, o tom mám myslet? Cíle jsem dosáhl, o mém díle se mluví, ale, co když zakázka přijde zrovna ze země, kterou jsem tak trochu urazil, či alespoň oni se domnívají, že jsem je urazil. Ne, holoubkové drazí, urazit jsem vás nechtěl, a třebas v Sofii nebo v Bratislavě či dokonce Římě bych taky mohl něco udělat. Ale abychom autorovi nekřivdili. Při samotném závěru svého bruselského vystoupení s při samotném odchodu z místa činu zachoval jako pravý romantický operní rek. Já přísahal jsem pomstu a přísahu, co řádný muž jsem splnil. Pokud by se tento text nějak dostal do rukou Davida Černého, tak jemu na vysvětlenou, jedná se o citaci rytíře Dalibora ze stejnojmenné opery Bedřicha Smetany, která vznikla na základě pověsti o odbojném  (a patrně taky trochu loupeživém)  rytíři Daliborovi z Kozojed. S hlavou vysoko vztyčenou pravil, že chtěl urazit Václava Klause, protože Klaus uráží Čechy. K tomuto hrdému tvrzení je opravdu v české intelektuální společnosti či alespoň její výrazné části, zapotřebí řádné dávky odvahy. Je ovšem pozoruhodné, že zakázku. která Davidovi Černému umožnila urazit prezidenta republiky, tomuto umělci zadala vláda, hlasy jejichž představitelů byl dosazen na Pražský Hrad. Možná je to ale důkaz té opravdu nejdemokratičtější demokracie, ve které v tomto státě žijeme, demokracie, které by nebyla schopná ani její kolébka, na Entropě vypuštěna Velká Británie.
A tím se dostávám k důvodu třetímu, kterým je nedodržení smlouvy. 

Při veškeré úctě k umělecké svobodě a ke svobodě vyjadřování vůbec nedodržení smlouvy je činem, který není omluvitelný. Samozřejmě, běžnému čtenářovi novin, posluchači rozhlasu a diváku televize není zřejmo, jak vlastně ta smlouva opravdu vypadala, jak zněly přesně zadávací podmínky, ale tolik přiznali kající se umělec  i jeho ministerský protektor, že o zadání díla výlučně Černému nešlo, naopak, že dílo bylo podmíněno účastí zahraničních umělců ze všech členských zemí Unie. Tato podmínka dodržena nebyla, David Černý prostě a jednoduše lhal a podváděl a může se stokrát omlouvat, lež zůstane lží a podvod podvodem. A bylo by tomu tak i v případě, kdyby se jednalo o dílo geniální, což Entropa rozhodně není.

Jak tomu obvykle bývá, zafungovalo vždy kouzlo nechtěného.

A tak se nám nechtěně projevil autor jako člověk, který vložil do svého opusu velmi povrchní až primitivní názory, kterými potvrdil, že ta jakási jednotná Evropa je stále ještě v nedohlednu, protože v lidech  výrazně převládají  velice zjednodušující stereotypy, dále nechtěně podtrhl význam a důležitost Václava Klause a jeho názorů, a co je nejpikantnější , do čepic s šaškovskými rolničkami oděl naše vládní činitele, když je velmi primitivním způsobem podfoukl, pak je donutil se na všechny strany uklánět a omlouvat a co víc, z těch naivů, co nám vládnou, vydoloval peníze na projekt, jehož hlavním cílem bylo urazit prezidenta republiky, který právě z vůle těchto politiků byl podruhé přiveden na Pražský hrad.
V tomhle bodu dlužno přiznat Davidu Černému skutečné mistrovství, zde se projevil opravdu jako MISTR svého provokatérského řemesla. Bylo-li toto jeho cílem, pak KLOBOUK DOLŮ!!!

V této souvislosti ještě jednu drobnou poznámku:
Momentálně jsme na jedné straně informováni o tom, jak úspěšně si naše politická reprezentace počíná při „vedení“ Evropy, ze strany opozice pak zase o tom, jak mizerně se prezentujeme. Což o to, to by bylo v pořádku, i když míra negativismu ze strany zejména vůdce opozice je opravdu obrovská, ale je přímo úměrná způsobům fungování jeho sexy mozku.

Nicméně jásající představitelé naší schopnosti „šéfovat“ Evropě by se měli trochu poohlédnout zět do historie, což nebývá v této zemi oblíbeným sportem. 17. července 1945 se v Postupimi sešli Harry Truman, Jozif Vissarionovič Džugašvili a Sir Winston Churchill, aby se dohodli, jak dál v Evropě zbavené fašismu. Po pár dnech Sir Winston musel odcestovat do Londýna, kde mu Jeho Veličenstvo, král všech Britů Jiří VI. poděkoval za výbornou práci ve funkci premiéra a na základě voleb povolal do úřadu šéfa vítězných labouristů Clementa Attleeho. Válka skončila, nastal mír. Pro Jozifa Vissarionoviče to byl jen další důkaz prohnilosti demokracie. Konec konců ani Jiří, toho jména šestý, nebyl příliš šťastný, když musel labouristu povolat do Downing street 10. Do dějin vstoupila historka, kterak nový ministerský předseda stál před králem chvíli v mlčení (oba pánové nepatřili zrovna k mluvkům) a poté pravil Vaše Veličenstvo, já jsem nový premiér. Král mu odvětil Já vím, slyšel jsem to v ranních zprávách. Nastane 1. červenec 2009, skončí naše úřadování v Bruselu a o tom, co se bude dít v České republice, se bude rozhodovat DOMA!
A to  Churchillovým protivníkem byl anglický gentlemant Attlee, pozdější hrabě Attlee. A pánové dámy z vlády by si měli rychle uvědomit, že jejich způsob prezentace neoplýval a neoplývá právě přesvědčivostí a schopností oslovit aktivně voliče, a netýkalo se to jen nešťastného nešiky Tomáše Julínka, který sehrál roli Mouřenína ve Schillerově janovské tragédii o Fiescovi, který vykonal své dílo a byl zapuzen, půvabně prosté a jednoduché Džamily Stehlíkové a valašského synka Jury Čunka, který vyšel dobývat velký svět a narazil na pražské chasníky ošlehané barovými větráky, kteří na něj  bez varování vyhrkli své Sudkulatý,rystupije a on znervozněl.
Protivníkem současné vládnoucí garnitury je ostřílený, praktikami minulého i současného režimu vytrénovaný rajský manažer Jiří Paroubek, doprovázený dvojici velice šikovných mužů,  výmluvného šéfa propagandy doktora Davida Ratha a rádoby ostravsky razoviteho, leč humanitně erudovaného a mediálně zběhlého Lubomíra Zaorálka. A tito pánové dokonale ovládají mluvený a písemný projev a dokážou velmi aktivně populisticky oslovit velkou část voličů, kterou v naší tradičně levicově orientované, plebejské a laické zemi zdevastované navíc padesáti lety totalit tvoří právě oni čtenáři bulvárních periodik a diváci stejně orientovaných medií s oblibou se shromažďující v Bilione, kde nejsou nuceni se vyrovnat s nedostatkem znalosti jiného jazyka než běžné češtiny.

Ale to už jsem se od Entropy dostal jinam.
Bůh ochraňuj českou a moravskou zemi!

Autor je emeritní ředitel ND v Brně