České ženy, odstavte svá dítka od prsu a jděte pracovat, jak si to  přeje kvótami a kritérii posedlá Evropa. Prototypem správné ženy budiž opět tvrdá údernice, jeřábnice, maskulinní  feministka, která si v ničem nezadá s pořádným chlapem.

Milé děti, vaše maminka musí tvrdě vydělávat, tak moc neplačte a hurá do jeslí!

Když si představím, jak pilně bude naše republika naplňovat jakési barcelonské cíle a masívně zakládat nové  jesle, jímá mě docela hrůza. Představa, že sotva roční dítě lze jen tak, chladnokrevně odložit do kolektivního zařízení, mě opravdu děsí. Měla jsem za to, že těsné sepětí dítěte s matkou v prvních letech jeho života nelze nahradit sebeprofesionálnější péčí vyškolených vychovatelek a ošetřovatelek. Nebo se mýlím?

Je možné, že některé matky dvou až tříletý pobyt s dítětem doma natolik frustruje a otravuje, že by pro psychický vývoj jejich dítěte bylo opravdu lepší být v kontaktu spíše s nadšenou, děti milující   sestřičkou než nudící se vlastní matkou. Nicméně dobrá máma na plný úvazek  má přeci jen čas věnovat se pouze svému dítěti, a to celým svým tělem a duší. Myslím, že ona doba tří let není nijak dlouhá a nakonec uteče jako voda. Osobně na ni vzpomínám jako na nejlepší období svého života. Možná jsem divná, ale nikdy bych jej neobětovala kariéře. Nic jsem neztratila, naopak získala a do profesního života se mi podařilo vcelku snadno navrátit. Všemu jsem se v brzké době naučila a včas srovnala krok s dobou. Myslím, že nikdy není pozdě, abychom mohli hovořit, že nám nějaký vlak ujel. Přece jede plno dalších, stačí nastoupit. S chutí a novým elánem. S otevřenou náručí i důvěrou by tyto ženy měli vítat i jejich zaměstnavatelé. Mateřství je přednost, nikoli handicap, či dokonce ostuda.

Avšak někdy to vypadá, že společnost si matek pečujících doma o své potomky příliš necení. Hrdinkami současnosti se stávají nelítostné manažerky, nelítostné k sobě i k rodině, které děti rychle odkojí, strčí chůvě a na podpatkách frčí do firmy dokazovat všem, jak jsou nepostradatelné. Žena, která se kariéry vzdá pro dobro dětí i rodiny, patří hluboko do minulosti, je prostě out. (Žena v domácnosti je pak hotový průšvih. Taková aby se brodila kanály.)  Až  hojně zakládané jesle bude nakonec využívat jen malé procento emancipovaných žen, tak možná  leckterá máma pečující o své dítko získá nelichotivou nálepku flákačky, která si podezřele dlouze užívá „dovolené“ na úkor daňových poplatníků. Protože dnes tak rádi vše přepočítáváme na peníze, ekonomicky výhodnější je matka, která nezobe ze štědré dlaně státu, ale naopak svou produktivitou přispívá do státní kasy. Taková se krátkodobě vyplatí. Že matka vytváří jiné a z dlouhodobého hlediska trvalejší i hlubší hodnoty je asi podružné.

Pak ale nechápu, proč se spouští tolik povyku nad nevychovanými jedinci ve školních lavicích, kteří svým nedostatkem citu, soucitu, tolerance a naopak přebytky nezvládnuté agresivity pohoršují a zároveň znepokojují četnou veřejnost? Vždyť tato mládež, na niž jejich pracující rodiče neměli čas, vyrůstala hlavně v kontaktu s počítačem, mobilem,  televizí  a jinými náhražkami. Poslání rodičů jako by se zredukovalo na vyživovací povinnost, uspokojující nekonečné materiální potřeby dětí a celé rodiny. Na ty už pomalu ani dva platy nestačí. Finanční situace tak ženám káže neúnavně pracovat a tvrdě si hájit své pozice a výhody v zaměstnání.  Aby  pracovní nároky s tím spojené  žena zvládla pokud možno lépe nežli mužský konkurent, musí potlačit své ženství, svoje mateřské pudy. Mnohdy pak připomíná svou chladností, neomylnou spolehlivostí a výkonností dobře seřízeného robota. Není divu, že se tělo bouří a maskulinizující žena záhy přichází o menstruaci, plodnost, dělohu, vaječníky …  Doba si žádá oběti. Pořádná ženská – milující máma, udržovatelka rodinného krbu, skvělá kuchařka, milující manželka, opečovávatelka -  se stala už jen zbožným přáním jakýchsi staromódních  konzervativců a smutně nostalgickou vzpomínkou na dávné, ztracené časy či spíše vzdálenou budoucnost.

Nevolám po roli ženy-otrokyně, ale svobodné bytosti naplňující své pravé, ženské poslání. Mám pocit, že ženy upadly do jiného otroctví. Osvobodily se sice od plotny, ale otročí jinde a jinak. Čím to, že vypadají tak uštvaně a nespokojeně? Že by jim zářivý úsměv do tváří vrátily nějaké umělé kvóty zrovnoprávňující je s muži a dávající jim podíl na moci? Čím to, že ženy ve vedoucích pozicích bývají tak často tvrdé – a nejvíce právě vůči ženám?  Skoro se bojím,  že mě za můj článek feministky ukamenují.

Takže milé dámy, vyhrňte si rukávy a ukažte, zač je toho ostrý loket.  Milá dítka nezapomeňte dát do jeslí, ať nepřekáží  ve výkonu vaší profese. O ně se přece nejlépe postará strýček stát se spoustou  vyškolených tetiček.

http://yvonnekonecna.blog.idnes.cz/c/69024/To-co-detem-chybi-jsou-jesle.html