Probouzím se v hotelu, který je pár metrů nad mořem. Pacifik je relativně klidný, je velmi chladné ráno, ale rozkvetlé keře, stromy a květiny naznačují, že během dne určitě bude lépe.

Od organizátorů konference jsem na pokoji našel (nepochybně jako každý další účastník) batoh, který má na sobě malý solární panel, aby si na horské túře mohl zbloudilý turista kdykoli nabít baterii svého mobilního telefonu. Kromě toho batoh obsahuje i malou, elektřinu vyrábějící větrnou turbínku, která asi má podobný účel. Dále úspornou žárovku, elektrický čistič vzduchu v pokoji (proti alergiím), složitý měřič spotřeby energie v bytě a hlavně teplou mikinu (když se má z úsporných důvodů méně topit). Stačilo by však nevymýšlet nic nového a využít dávno objevenou technologii, zvanou práh dveří – jinak je všude centimetrová mezera, skrz kterou strašně fouká.

Druhý den mé cesty je věnován tzv. ECO:nomics konferenci, pořádané deníkem Wall Street Journal. Název je hříčkou se slovem economic a ekologie. Líbílo by se tu panu Bursíkovi, lidé mého ražení jsou tu v menšině. Naštěstí je tu Bjorn Lomborg. Přijal jsem pozvání na společné vystoupení s Al Gorem, ale ten se tomu týden před konferencí vyhnul a vybral si, že promluví o den dříve, kdy já byl ještě v letadle. To se nazývá otevřenou diskusí a nasloucháním.

Jsou tu hlavně zástupci velkých amerických firem, kteří hledají budoucnost v „zelené ekonomice“ dotované státem, resp. spotřebiteli elektrické energie a biopaliv, a daňovými poplatníky. Jsou tu s nimi i někteří známí příslušníci zeleného establishmentu. Víra v moc státu a nevíra v trh jsou deprimující. Přesto se mi – myslím – podařilo své názory prodat: o Evropě, o krizi, o globálním oteplování. Ukazuje se, že mlčící většina je jiná než těch několik hlasitých. To ostatně platí kdekoli na světě.

Honorární konzul naší země, rodilý Američan českých rodičů, pan Pivnička (vyslovováno „pivnika“) nás vzal na oběd do známé kalifornské vinařské oblasti, která má toho slunce přece jenom více než jižní Morava. V zapadlé vinárně je slovenská servírka a pozvala si ještě své dvě české přítelkyně. Svět je opravdu malý. Kopcovitá přímořská krajina je nesmírně malebná.

Na večeři mne pozvala Nadace pro výzkum v medicíně do místního velmi luxusního golfového klubu. Chtějí ode mne slyšet dinner speech s názvem „Je kapitalismus v krizi?“. Říkám, že kapitalismus není v krizi, ale že kapitalismus má krizi. Jsem si nicméně vědom toho, že politicko-sociálně-kulturní tlaky posledních let či desetiletí kapitalismus výrazně modifikovaly. Možná už jsme někde jinde, i v USA.

Prezident Obama Američany uhranul. Jeho „yes, we can“ přesně vyjadřuje americký idealismus, lidé si o tomto výroku povídají při náhodném setkání. I paní konzulová, přesvědčená republikánka, ho kvůli tomuto nabídnutí naděje volila. Vysvětluji jim, že by něco takového v Evropě neprošlo.

P. S.: V hotelovém pokoji mám puštěnou televizi a jako by si četli můj rukopis – je tam působivá reklama na nákup prahů ke dveřím. Je to prý úspora nákladů na topení minimálně 30%. Úvodní část těchto zápisků jsem napsal už před několika hodinami.

Václav Klaus, 7. března 2009

Zápisky z americké cesty – č. 3
Slunečné jarní ráno a snídaně pár metrů od Pacifiku stojí za ty všechny nepříjemnosti s devítihodinovým časovým rozdílem mezi Prahou a Santa Barbarou. Loučí se se mnou ředitel hotelu a říká mi, že včera „se zatajeným dechem“ poslouchal mé argumenty o globálním oteplování a že zcela souhlasí. A že má stejný názor i jeho manželka, která to sledovala v Arizoně v televizi.

Ze Santa Barbary trvá let do Los Angeles jenom půl hodiny. Za zmínku stojí letecký pohled na Los Angeles. Jiný než letecký není totiž možný, protože toto město není nic jiného než rovina a desítky kilometrů nestrukturovaných bezposchoďových domků a občasných nákupních center. Několikaposchoďových domů jsou tam desítky, ani ne stovky. Když jsem tam byl prvně před čtyřiceti lety, pořád jsem nemohl vysvětlit mým známým, u kterých jsem bydlel, že chci vidět centrum města. Fakticky žádné není. Mě by to deprimovalo.

Let ze západního na východní pobřeží USA zabere – s přidáním tří hodin časového rozdílu – vlastně celý den. Opakuje se čtvrteční let z Evropy. Kvůli naprosté, skoro se mi chce říci globální oblačnosti bylo vidět jen suché a bílé Grónsko a sever Kanady. Bez jakékoli oblačnosti.Teď byla hodinu a půl vidět jen žlutá či hnědá barva suché pouštní oblasti bez jediné rostlinky. Jakmile jsme se dostali nad prérie amerického středozápadu a středu, nebylo vidět vůbec nic. (Že je vodní pára nejvýznamnějším skleníkovým plynem, snad ani nemusím dodávat.)

Objevil se až majestátní New York, již ve tmě, která dá vyniknout jeho miliónům světel. Hotel Marriott na Broadwayi, nedaleko 42. ulice, kde bydlíme, je v samotném centru města, je to v místě největšího nakupení barevných neonových reklam na světě. Má to svůj nemalý šarm. Můj pokoj je ve 45. poschodí, přesně tak to má v New Yorku být. Svět se tady má vidět shora.

Kamkoli člověk v těchto přijde, debata se stočí na prezidenta Obamu a jeho návrh státního rozpočtu. Všichni si všímají jeho vlastního výroku, že tento rozpočet „redefinuje úlohu státu v ekonomice a společnosti“. Jde jen a jedině o to, kterým směrem. Některá fakta jsou nesporná:

- tento návrh rozpočtu za jeden jediný rok (!) zdvojnásobí dosavadní americký státní dluh (!!), v jiné terminologii se dá říci, že se dluh jednoho roku Obamovy vlády bude rovnat dluhu, který vznikl za všechny americké prezidenty od George Washingtona po George W. Bushe (samozřejmě nominální, nikoli reálný dluh),

- tento návrh rozpočtu omezuje výdaje na obranu (vzhledem k HDP) na úroveň, která byla naposledy před druhou světovou válkou (!),

- ostatní výdaje (mimo obranu) budou vůči HDP nejvyšší v americké historii,

- jako podíl na HDP budou nejvyšší v americké historii i daně.

Rozpočet je jistě složitější než tato jednoduchá makroekonomická data, ale některé závěry se udělat dají. Úloha státu bude větší, nikoli menší. V mém, již připraveném pondělním projevu na Kolumbijskou univerzitu říkám, že věřím „v rozumnou míru kontinuity a diskontinuity politiky dnešní americké administrativy“, a že doufám, že

- boj s krizí nepovede k zásadnímu popření samotné podstaty americké tržní ekonomiky,

- nedojde ke stáhnutí se ze světa do jakéhosi nového amerického izolacionismu.

Každý student ekonomie se učí, že zvyšování daní narušuje ekonomické rozhodování (a Michal Boskin, šéf Rady ekonomických poradců za prezidenta Bushe staršího, říká, že „zdvojnásobení daní má čtyřnásobný ničivý účinek na ekonomiku“, efekt je tedy multiplikativní, nikoli aditivní) a že zvyšování sociálních výdajů přiblíží Spojené státy americké až příliš nebezpečně evropskému „státu blahobytu“. Omezení výdajů na obranu nemůže znamenat nic jiného, než snižování americké přítomnosti ve světě, což někdo bude vítat, někdo ne.

Na skutečný vývoj a jeho dopad na nás všechny si však ještě počkejme. Nebuďme předčasnými proroky.

Václav Klaus, 8. března 2009