Kam vykročili Eurohujeři?

 která v sedmi článcích uskutečňuje více než 350 novelizačních ustanovení primárního práva. Na více než 150 stranách textu s připojenými 13 protokoly a 65 deklaracemi vnáší do původních smluv po obsahové stránce bezmála vše, co  Francouzi a Holanďané v referendech odmítli. Připomíná to jednu ze Švejkových historek o opilci z Libně, kterého několikrát vyhodili z hospody a on se tam pokaždé znovu vrátil, nejdříve oknem, pak komínem. Kdo neřídil sám velký úřad, zná to z britského seriálu Jistě, pane ministře. Tamní úředníci i bruselská administrativa totiž metodu páně Bouška z Libně, jak se tuším onen Haškův hrdina jmenoval, ovládají mistrně a než se nadějete, nesmí se u Banzetů, tak se, pokud mě paměť neklame, zvala ta hospoda, ani ohřívat guláš a navíc existuje vážné podezření, že tvarůžky pod poklopem smrdí nad jakousi tušenou euronormu. Znenadání pán v glotových rukávech  obden hrozí  pokutami nebohému hostinskému  a z pípy místo místního piva raději teče hygienicky i chuťově sterilní euroheineken. Všichni včetně zákonodárců se chytají za hlavu, kdože všechny ty předpisy schválil a hosté ze zoufalství sedí naproti u McDonalds.

V Shakespearovi čteme: „Co po jméně? Co růží zvou i zváno jinak vonělo by stejně.“ Dobře tomu rozumíme v zemi, kde se dlouhá desetiletí hasič jmenoval požárník, donašeči se říkalo domovní důvěrník a policista slul příslušník Veřejné bezpečnosti. Aspoň jsem si myslel, že rozumíme. Prošli jsme přece režimem, který si liboval v takové perverzní orwelovské novořeči a mnozí z nás jsou z těch dob ostražití, nevystačí-li si někdo se srozumitelnými slovy a nahrazuje je všelijakou tou subsidiaritou a flexikuritou, zkrátka newspeakem, který má zakrýt prázdnotu nebo pravý stav věci. Opravdu tomu rozumíme? Nezdá se nám podivné to, že stačilo vynechat slůvko „ústava“ a přitom ponechat stejný obsah? Opravdu  ono holandské a francouzské ne směřovalo k tomu, aby se vše referendem neschválené rozpustilo do nepřehledných pozměňovacích návrhů kdysi už schváleného, aby se ministr přejmenoval na vysokého představitele a aby zmizela zmínka o unijní hymně a fangli? Opravdu nám uniklo, že se bez vážné diskuse  „deklarativní“ a „kosmetické“ změny prostřednictvím interpretací aktivisticky promítají i v normotvorné judikatuře Evropského soudního dvora? Kladu si tyto otázky, ale netoužím své pochybnosti verifikovat voláním po referendu. V zásadě  totiž sdílím  Churchillovy pochybnosti vyjádřené bonmotem, že nejlepším argumentem proti demokracii je krátký rozhovor s průměrným voličem a jsem si jistý, že vládnutí podle průzkumů veřejného mínění je cesta do horoucích pekel. Kdo mě nechápe, ať si vzpomene  na hlasitě artikulovanou vůli mas třeba při tuzenských politických procesech v padesátých letech minulého věku..  Ptám se však těch, kteří bezvýhradně věří v kvalitu plebiscitní vůle a referenda prosazují a organizují i kvůli kdejaké prkotině: Proč to děláte, když nechcete jejich výsledek respektovat? 

Stalo se nechvalným zvykem směšovat pojmy Evropa a Evropská unie jakoby to byla synonyma. Zůstanu u prostého konstatování, že tomu tak bezpochyby není a že nutně neplatí, že kdo není nadšen úřady a lejstry z Bruselu je a priori hanebným Evropanem. Respektuji, že pravověrný socialista se může nadchnout nad dokumentem, který preferuje sociální inženýrství, regulaci a dirigismus, přičemž -  po mém soudu - nedostatečně dbá zásad liberálních a konzervativních.  Viděl jsem socialismus příliš dlouho zblízka. Na vlastní kůži jsem spolu s vámi zažil dekadenci Husákovy normalizace. A protože si pamatuji soudruha Bilaka a soudruha Pol Pota v přátelském obětí na titulní fotografii v Rudém Právu a protože jsem celá studia spolu se svými vrstevníky snil o tom, že jednou budeme v oné svobodné Evropě, která se tenkrát, v půli osmdesátých let za železnou oponou začala úžeji integrovat, snad mi budete rozumět, proč nesdílím nadšení z velkých vyprázdněných slov a početných regulací a norem, které je provázejí.  Můj sen o Evropě je totiž prostinký, neporoučí se v něm větru, dešti ani globálnímu klimatu a nepotřebuje vlaky poslanců a úředníků  mezi Štrasburkem a Bruselem.

 Před půlstoletím, roku 1958, shodlo se totiž šest evropských zemí na tom, že jejich cílem je vytvoření společného trhu, volný pohyb zboží, kapitálu, služeb a osob, že občané měli by se sbližovat, zachovávat mír a svobodu a usilovat o ekonomický růst. Zdá se mi to tak krásné a jednoduché skoro jako ona slavná věta o právu každého na hledání štěstí  při zrodu severoamerické demokracie.   Nechci být nespravedlivý, vím, že jsme mnozí dostali darem mnohem víc svobody, než o které jsme ještě před dvaceti lety jenom snili, ale právě proto dnes mohu a chci nahlas na půdě českého parlamentu říci, že  moje Evropa je definována prvotně těmito prostými pravidly, touto směsicí konzervativních a liberálních hodnot a nikoli oněmi pro mě a pro mnohé jiné zvrácenými a zmatenými socializujícími sny o regulovaném a nadirigovaném egalitářském blahobytu. Lisabonská smlouva je z mého pohledu a ve smyslu již řečeného spíše důkazem průhledné a nedůstojné komunitární manipulace než vyústěním autentického integračního evropského potenciálu. Byl jsem, jsem a budu zastáncem integračního procesu v Evropě, ale tento způsob integrace, řečeno parafrází okřídlené Vančurovy věty vyřčené v deštivém chladném létě na plovárně, zdá se mi poněkud nešťastným. Nemohu se ubránit stále zřetelnějšímu pocitu, že se vyznavači bruselských limitovaných pravd a hodnot  snaží vtěsnat  do jediného volebního období procesy, které by snad měly krok za krokem spontánně probíhat za života dvou či tří generací našich dětí a vnuků.

Mimo to se nabízí bezpočet dalších znepokojivých otázek. Mezi nimi například:

Je národní stát, jediný dějinami prověřený rámec pro zrod a udržování demokratických hodnot,  opravdu takový přežitek a má tedy napříště podléhat experimentům bruselských úřednických elit? 

Jsou v souladu se zájmy českých občanů ustanovení, která de facto umožňují další rozšiřování  pravomocí Unie bez dosud nezbytného  a obvyklého ratifikačního procesu na úrovni národního parlamentu?

Existují vůbec rozumné a nesporné důvody, aby Unie aktuálně dostávala další pravomoci?

 Nepovedou zbytnělé ambice některých hyperaktivních představitelů velkých evropských zemí  k nežádoucímu a potenciálně tragickému rozvolnění životadárných a stabilizujících euroatlantických vazeb? 
 
Jaký bude dopad faktického začlenění tzv. Charty základních práv EU do primárního práva? A neměli jsme podobně jako Spojené království a Polsko trvat na speciální výjimce z účinků této Charty?

A nakonec snad obecná otázka: Bude naše Evropa Lisabonem silnější, bezpečnější, konkurenceschopnější?

Tyto a mnoho dalších pochybností jsou důvodem, proč nemohu přidat svůj hlas k doporučení prezidentu republiky, aby smlouvu svým podpisem ratifikoval. Nelze však nevnímat situaci, kterou vytvořilo chtělo by se říci buranské vyslovení nedůvěry úspěšné české vládě uprostřed předsednictví. Nelze abstrahovat od možná dramatických dopadů světové hospodářské krize. Nelze se při rozhodování oprostit od vlivů, které mají globální ekonomické a politické turbulence na naši malou, otevřenou a tedy  zranitelnou zemi. Proto chci navzdory svému pevnému a jak věřím důvodnému postoji vyjádřit jisté pochopení těm, kteří se po složitém a bolestném vážení všech pro a proti na rozdíl ode mě rozhodli smlouvu podpořit přes její po mém soudu fatální defekty. Toto pochopení však zásadně nepatří eurohujerům bez vážných důvodů nadšeným z nevábné cesty, na kterou Evropa Lisabonskou smlouvou vykročila.  Mnozí z kolegů, kteří sdílí moje vidění světa a jsou zevrubně seznámeni s chodem a vývojem orgánů Evropské unie, soudí, že budoucí evropské smlouvy budou ze zorného úhlu liberálních a konzervativních zásad ještě mnohem horší.

Dovolte mi závěrem vyslovit ničím nepodloženou a zřetelně naivně optimistickou naději, že se mýlí. Chci tomu – zjevně bez racionálních důvodů - věřit a prosím, abyste mi to nevymlouvali.