Paní senátorka Gajdůšková, je toho názoru, že pokud prezident neratifikuje Lisabon navzdory souhlasu parlamentu, pak se dopouští ústavního zločinu velezrady. Myslím, že se paní senátorka mýlí.
Paní senátorka Gajdůšková, je toho názoru, že pokud prezident neratifikuje Lisabon navzdory souhlasu parlamentu, pak se dopouští ústavního zločinu velezrady. Myslím, že se paní senátorka mýlí.
Bylo by vhodné paní senátorce Gajdůškové připomenout znění Ústavy. Článek 54, (3) zní takto: prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný. Tento článek si nelze vykládat jinak, než že úmysl ústavodárce byl nečinit nižádných sankcí prezidentovi, zachová -li se při výkonu své funkce politicky jakkoli a to z důvodů požadavku naprosto vnitřně svobodného prezidentova jednání. Mimoto je celý článek 54 článkem úvodním, charakterizujícím zcela rámec prezidentské funkce: co myslí ústavodárce odst. 1, když slovy Ústavy říká: "Prezident republiky je hlavou státu"? No myslí tím patrně své přání, aby byl prezident nadřazen všem státním úředníkům a institucím. Je tím metaforicky vyjádřena okolnost vyznačující se dominantním postavením subjektu ústavních práv (hlava organismu, státní bytosti). Ano, tak si to přál ústavodárce.
Prezident zrcadlově vůči svému postavení je ovšem podroben také největší odpovědnosti. Tomu odpovídá nutnost složit Slib prezidenta republiky dle čl. 59, odst. 2: " Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle všeho nejlepšího vědomí a svědomí". Odmítne-li zvolený prezident takový slib složit nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl zvolen (čl. 60).
V souvislosti s případným rozhodnutím prezidenta ratifikovat či neratifikovat mezinárodní smlouvu - a mám na mysli právě Lisabonskou smlouvu - je nutno zkoumat úmysl ústavodárce prizmatem čl. 63 odst. 1, písm. b: "Prezident republiky (...) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy;".
Exegezi (výklad) tohoto článku je možno vést následujícím směrem: prezident republiky se rozhoduje (volní jednání prezidenta) dle momentální situace o různých momentech návrhu smlouvy s případnou smluvní stranou (viz termíny "sjednává a ratifikuje"), a pokud je přesvědčen, že sjednaný, resp. sjednávaný návrh je v pořádku, smlouvu ratifikuje svým podpisem. Není logicky možné, aby nebyla alternativa prezidentova chování, pokud zjistí, že sjednávání smlouvy nikam nevede či když je přesvědčen, že některé body oné smlouvy v pořádku dle něho nejsou, resp. není správné je přijmout. To znamená, že sjednává -li dohodu mezinárodního charakteru, může (ale nemusí) působit ve směru podpisu takové smlouvy. Sjednávání je nedokonavé sloveso; srovnej sjednat: pokud by měl ústavodárce na mysli imperativ, to znamená jednání bezalternativní, pak by užil výrazu "prezident sjedná a ratifikuje".
Prezident se svého práva i povinnosti sjednávat mezinárodní smlouvy nemůže zříci a ani nemůže být o toto právo kýmkoli připraven, ale může ho postoupit na vládu, případně po souhlasu vlády na člena vlády. V tomto článku je zřetelný úmysl ústavodárce řešit statut prezidenta jakožto nejvyššího státního úředníka s dominujícím postavením. Prezident tedy s ohledem na okolnosti (je hlavou státu, je ze své funkce neodpovědný, souhlas parlamentu) může sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy jak je libo, přičemž množství těchto může být malé, zato množství těch, které sjednávat a ratifikovat nechce, může být nekonečně mnoho. Povinnost sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy není dotčena konkrétním odmítnutím konrétního návrhu smlouvy.
Nemusí tak vzniknout (imaginární) smlouva mezi KLDR a ČR o vzájemném postoupení jaderného know-how, či Smlouva mezi Ruskem a ČR o neútočení, abych citoval ty nejodvážnější, které jsem si vymyslel, a jejichž ratifikace může být v paralelních vesmírech na prezidentu paní Gajdůškovou vymáhána stejně tak, jako je na něm vymáhána ratifikace Lisabonské smlouvy.
Pokud naopak by prezident Lisabonskou smlouvu podepsal, tzn. ratifikoval by takovou mezinárodní smlouvu, která je podle mínění jiných senátorů neústavní, pak je před ústavními ataky chráněn též: - čl. 63, odst. 4 zní: Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.
Lze tedy souhrnně říci, že prezidenta nelze běžně sankcionovat za nečinnost či za činnost, o čemž ostatně vypovídá čl. 65, odst. 1: prezidenta republiky nelze zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt.
Jedinou sankcí, kterou lze prezidenta za určité chování ve fukci postihnout, je ztráta prezidentského úřadu a způsobilost jej znovu nabýt. Jedná se o žalobu Senátu ČR k Ústavnímu soudu pro velezradu, jak se praví v článku 65, odst. 2 Ústavy ČR. Velezradou ústavodárce má na mysli takové jednání proti státu, které lze na základě určitých Senátem vymezených právních skutečností takto kvalifikovat. Pokud Senát se neopře o právní argumentaci, zcela jistě u Ústavního soudu neuspěje.
Proto je například otázkou, zda takový výklad, kdy prezident jedná proti vůli parlamentu, je jednáním velezrady (neratifikace Lisabonu).
Ústavodárce explicitně tuto právní otázku neřeší, nechává na volených zástupcích horní komory, aby se sami rozhodli, co za velezradu považují. To ovšem neznamená, že nelze se nikterak pokusit o právní výklad. Například prezident republiky může konat ústavně- konformním způsobem a zároveň může být v politickém rozporu s parlamentem. Obrácené tvrzení by znamenalo, že takový prezident je ve svém volním jednání nesvoboden, jsa omezován diktátem možné sankce.
Takový stav by byl ovšem nutně v rozporu nejen s již zmíněným článkem 54 o neodpovědnosti z výkonu své funkce, ale i s doktrinální právní naukou. Nelze si představit, že by demokratický ústavodárce tvořil pravidla, která omezují hlavu státu se souhlasem parlamentu jinak, než že prezident nemůže bez souhlasu parlamentu ratifikovat mezinárodní smlouvu (čl. 10a, čl.49), leč může neratifikovat smlouvu, i když si tak parlament přeje (viz výše, o hlavě státu). Stav, ve kterém by byl prezident nejen omezen, ale dokonce svázán parlamentem, je v nesouladu o ústavní dělbě moci: prezident je součást moci exekutivní a je nezávislý na moci legislativní (parlament) a soudní (obecné soudy; zcela zvláštní je postavení Ústavního soudu jakožto ústavního arbitra). Všechny tři moci se navzájem omezují, leč jsou na sobě nezávislé.
Závěrem tedy lze říci, že prezident má ústavní právo odmítnout ratifikaci Lisabonské smlouvy. Je na dalším, jestli Senát konstatuje, že odmítnutí je velezradou a podá žalobu k ÚS a je samozřejmě na verdiktu Ústavního soudu, jak se rozhodne. Ale myslím si, že se toto jednání velezrada není a myslím si (a pevně věřím), že tento či podobný výklad by učinil i Ústavní soud ČR.